Už pátou premiéru Sezony na cestě, inscenaci Figarova svatba, uvede v pátek Divadlo Petra Bezruče. Diváci se mohou těšit na bláznivý den v režii Martina Františáka v podání hrajících i zpívajících Bezručů.

Umělecký šéf Divadla Petra Bezruče, Martin Františák, se opět vrhá na klasiku. Tentokrát mu do oka padla klasicistní Figarova svatba. Diváci však rozhodně nemohou čekat operu nebo suchou konverzačku, Bezruči uvádějí nářez o lásce a mocipánech.

Dramaturgyně Marta Ljubková prozrazuje, co návštěvníky ve Figarově svatbě čeká. „Velmož chce svést dívku, která je už zasnoubena. Mladá nevěsta, její ženich a šlechticova manželka se snaží překazit úmysl pána, jemuž postavení a bohatství poskytují všechny možnosti, jak ho uskutečnit,“ přibližuje Ljubková s tím, že mnozí se ptají, kdy hra byla napsána. „Neuvěříte, jak může být aktuální klasika z konce osmnáctého století. Jak prohlásil autor Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais: Povolit toto dílo by znamenalo znesvětit všechno!“

Přitom Figarova svatba se v Česku na profesionálním českém jevišti poprvé objevila už v roce 1881. Ve Švandově divadle na Smíchově ji režíroval Pavel Švanda starší. Hru tehdy přeložil Josef Jiří Stankovský. V Národním divadle se objevila hned vzápětí v roce 1884 v režii Antonína Puldy. V roce 1890 se pak hrála v Prozatímním divadle v Brně. Slavný režisér Jaroslav Kvapil se pak Figara chopil v roce 1914 na scéně Národního divadla. Časem následovalo množství uvedení po celé republice.

V posledních deseti letech se činoherní Figarova svatba dávala třeba v Divadle Pod Palmovkou v Praze, v Městském divadle Zlín, v Národním divadle v Brně nebo také v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.

Autor sám v předmluvě říká: „Souhlasím s tím, že můj kus skutečně v mnohém připomíná obraz minulé generace, že i příští pokolení se v něm bude dobře poznávat, ale že i naši současníci v něm neshledávají nižádnou obdobu. Že jsem nikdy nepoznal záletného manžela, ani zhýralého velmože, ani chamtivého dvořana, ani hloupého nebo zaujatého soudce, ani spílajícího advokáta, ani bezvýznamné lidi, kteří to někam dotáhli, ani podle závistivého sudiče. Souhlasím dále i v tom, že ty čisté duše, které se v mém kuse vůbec nepoznávají, jsou jím pobouřeny a nepřestávají ho trhat jen a jen z úcty k svým dědům a z něžných citů k svým vnukům. Doufám, že po tomto prohlášení mi dají pokoj. A tím jsem skončil.“