Ivo, jak bereš fakt, že své účinkování spojuješ již se čtvrtou inscenací ostravských Letních shakespearovských slavností? Pro tebe jako loutkoherce je to vlastně změna tvůrčí disciplíny, váháš, jestli do dalšího nového projektu vstoupíš?
Já se na tento projekt těším vždy. Pro mě jsou vlastně „shakespearky“ prázdniny. Jednak si užívám to, že si můžu zahrát s kolegy, s nimiž se normálně na jevišti nepotkám. To je pro mě svátek. A zároveň je to pro mě čest a jsem za to moc rád.
Obsazení poslední ostravské novinky, inscenace Sen noci svatojánské uvedené poprvé v roce 2022, je pro tebe zajímavé i tím, že se potkáváš se svou bývalou kolegyní Zuzkou Říčařovou…
Zuzka je nejen bývalá kolegyně, ale i spolužačka z MASHe (Mileny Asmanové studio herecké), které jsme spolu absolvovali. Neviděl jsem se s ní od školy, až při této příležitosti. Takže to bude tak dvacet let. V inscenaci máme sice jen jeden společný výstup, v závěrečné scéně, ale o to hezčí je, že se takto můžeme potkat mimo jeviště.
Jsi jedním z herců, kterým kromě hereckého talentu byl dán také talent muzikální. Pokládáš to v divadle, jakým je svým zaměřením Divadlo loutek, za nutnost?
Nevím, jestli úplně nutnost, ale určitě je to velká výhoda. Působil jsem v brněnském Loutkovém divadle Radost, kde muzicírovali všichni herci. Jak je to na jiných scénách, nevím. Ale u nás v ostravském Divadle loutek jsme muzikanti všichni. Proto ostatně často používáme živou hudbu na jevišti. Hrajeme často a rádi. Myslím, že naše inscenace Stříhali dohola Josefa Kainara ukazuje, že jsme na tom muzikálně dobře.
Byl jsi také součástí kapely Úspěch. Šlo časově skloubit práci v divadle a vystupování se skupinou?
V kapele Úspěch jsem působil šest let. Ale vždy se to dá nějak skloubit. Kde je vůle, tam je cesta. Navíc v divadle hrajeme dopoledne, takže pokud nezkouším, tak mám odpoledne a večery volné.
Vzpomínám si, že jste v roce 2016 nastudovali v Divadle loutek Shakespearovu Bouři. Přizpůsobovali jste nějak inscenaci dětskému divákovi, nebo je z tvého pohledu tento autor pro větší děti srozumitelný?
Já si především myslím, že je to úžasná hra. Do té doby jsem vlastně neviděl žádné její uvedení, protože se příliš často nedělá. Mě práce na ní velmi bavila, nabízí řadu duchovních přesahů, včetně kouzel, což je mi blízké. Inscenaci jsme hráli pro střední školy a publikum ji přijímalo skvěle. Naše nastudování bylo, dá se říci, činoherní, loutky jsme využívali minimálně.
Kromě toho také pro Českou televizi připravuješ už třináct let pořad Šikulové. Stane se ti, že potkáš někoho, kdo tě v pořadu viděl třeba před těmi třinácti lety?
Stane, a docela často. Je opravdu vtipné, když potkáš dvaadvacetiletého člověka, který ti řekne, že tvůj pořad sledoval jako dítě a že ho to ovlivnilo. Je to příjemné a úsměvné, zvláště když ho potkáš v situaci, kdy je tento bývalý dětský divák třeba již lehce přiopilý.
Připravujete další pokračování?
Zatím pokračujeme. Teď máme nasmlouvanou spolupráci do konce roku a doufám, že budeme pokračovat i příští rok.
Ve Snu noci svatojánské hraješ jednoho z řemeslníků. Není to těžké se prosadit vedle herců, jako jsem já nebo Jirka Sedláček?
Mně to zrovna s vámi šíleně baví! V takové chvíli se občas na jevišti měním v diváka. S Jirkou to mám už od doby, kdy jsme se potkali v Divadle loutek, a s tebou občas taky. Mám možnost se vedle vás spoustu věcí naučit, možná zůstat malinko v pozadí a s pokorou si s vámi zahrát.
V poslední scéně máš vlastně obrazně řečeno na svých bedrech její veškerou tíhu, když řemeslníci hrají divadlo před vévodou. Na to se diváci musí přijít podívat, co říkáš?
Samozřejmě musí, je to prča. Když jsem se na to před časem díval na videu, abych si scénu zopakoval, tak jsem si říkal: Jak je možné, že mám na sobě vlastně zeď a ještě u toho hraji na kytaru! To musí být myslím pro diváka naprostý šok. Ale musím říct, že to vypadá těžší, než to ve skutečnosti je. Jen nesmí foukat.
Tak snad nebude.
Ptal se Vladimír Polák
