Božena a Pavel prožili vášnivé milostné vzplanutí, ale jejich osudy se rozdělily krátce po Pražském jaru. Potkají se po více než půl století v Domě paměti, zařízení pro pacienty s kognitivní poruchou. Oba si prošli životními dramaty: Pavel ztratil schopnost psát, Božena se kvůli nemoci odcizila své rodině a přichází o vzpomínky. Dům paměti by pro ně mohl znamenat pokračování jejich příběhu, možná dokonce uzdravení. V jeho zdech se však skrývá temná minulost a cena za každou navrácenou vzpomínku je vysoká…

Křest románu Jiřího Klečky Zapomenutá se uskuteční ve středu 1. listopadu v 18 hodin v kavárně Ef-kafé v Ostravě-Porubě.

Slabší kognitivní porucha představuje do určité míry přechodný stav mezi změnami danými běžným stárnutím a rozvojem syndromu demence. To není právě standardní námět pro román…
Ale zároveň je nesmírně zajímavý, protože než jsem se do tohoto tématu pustil, příliš jsem o něm nevěděl. Rozhodně nejsem expert, ale vždycky – ať už si vyberu jakékoliv téma – se snažím do dané problematiky proniknout, abych nevyprávěl úplné bludy. Takže jsem si nastudoval základní informace o tom, jak funguje paměť a jakými poruchami může trpět. Pročítal jsem různé příběhy rodin lidí, kteří o paměť pomalu přicházeli, i to, jak se s tím museli vyrovnávat. To všechno jsem pak do románu obtiskl, i když jsem samozřejmě pracoval s uměleckou licencí. Tomu se jako autor beletrie nikdy nevyhnete.
Když se na své romány zpětně dívám, paměť a vzpomínky v nich vždy hrají prim. Pro mě je minulost a to, jak nás ovlivňuje, fascinující. Ale co když přicházíte o svou minulost? Co když vám pod rukama mizí to, co vás definuje? To jsou otázky, které jsem si položil a hledal na ně odpovědi.

Prodlužování průměrné délky života se v populaci projevuje také nárůstem počtu pacientů se syndromem demence. Jednou z jejích nejčetnějších forem je demence při Alzheimerově chorobě. Je to ve vašem románu jen okrajové téma? Kde jste čerpal inspiraci?
Ztrácení paměti je klíčovým tématem Zapomenuté – hlavní hrdinové se zuby nehty drží svých vzpomínek a schopností, o které navzdory svému úsilí přicházejí. I to jsem se snažil v románu zachytit. Za příběhem samotným stojí hlavně dvě inspirace. Tou první byla má první návštěva hospitálu Kuks před několika lety. Ta budova mi naprosto učarovala, včetně její historie i spletitostí chodeb s až přízračnou atmosférou.

Věděl jsem, že bych chtěl vyprávět příběh, co se v podobném zařízení bude odehrávat. Nakonec se budova v mé představivosti dost změnila, ale DNA Kuksu v ní pořád zůstalo. A tou druhou hlavní inspirací je má teta Božena, která pro mě v dětství byla naprosto zásadním člověkem a bez níž bych ve svém životě nepochopil spoustu věcí. Teta před několika lety onemocněla Alzheimerem, mohl jsem sledovat, jak jí tato nemoc postupně krade paměť. Právě tetě Boženě jsem jako malé poděkování román věnoval. A také jsem podle ní pojmenoval hlavní postavu.

Je o vás známo, že podzim a zima jsou období, kdy se věnujete psaní nového příběhu. Námět na další knihu už máte?
Naštěstí mám těch námětů více, takže ten nejtěžší krok je vybrat, který z nápadů přijde na řadu jako další. Nový příběh už mám rozepsaný, začal jsem na něm pracovat právě v zimě minulého roku a postupně se dostávám k jeho konci. A ten s největší pravděpodobností přinese právě letošní zima. Příběh mi zabral více času, než jsem předpokládal – ale byl pro mě v mnohém větší výzvou ať už z hlediska tématu, tak i co se týká postav. A navíc jsem se rozhodl nejít cestou nadpřirozena, které jsem ve svých předešlých románech v nějaké míře vždy využil. Tentokrát jsem všechny události ukotvil pevně v realitě. Bude to román o dvou chlapcích, z nichž každý byl stejným člověkem unesen v jiném časovém období. Z chlapců se stanou dospělí muži, kteří se musí vyrovnat se svými traumaty. Je to příběh o hrdinství a obětování se.