S projekty Fragments a Rudy and the Navy vyvažuje klubovou činnost, za kontrastní zmínku pak stojí také stadiónový projekt Symphonic Dance Music, kde hraje v doprovodné kapele. Navzdory tomu, že pro svůj život vyzkoušel i jiná místa, v Ostravě se cítí nejsvobodněji.

Rudy, kdy jste vlastně začal hrát na kytaru a co bylo impulzem k tomu, abyste se začal věnovat hudbě?
První kytaru jsem dostal od dědy někdy v pěti letech a hned jsem věděl, že to bude mé povolání. Tedy hned poté, co mi maminka zakázala být kosmonaut nebo popelář.

Pocházíte z hudební rodiny, nebo jste se k muzikantskému povolání dopracoval sám?
Můj otec hrál rekreačně na kytaru a měl občasnou country kapelu, která se sem tam scházela u nás doma v paneláku, a pro mě to byl vždycky zážitek, pro sousedy asi také. (smích) A já se tak vlastně naučil první základy. Jinak v rodině žádný muzikant nebyl, ale můj nejstarší bratr byl fanda do bigbítu, a ačkoli bylo za totality nemyslitelné mít doma desky jako Black Sabbath, Deep Purple, Led Zeppelin nebo Queen, brácha je nosil domů a já jsem díky tomu slušně vychovaný a poslalo mě to na správnou cestu. Zatímco naši vrstevníci byli hromadně ničeni socialistickými zvěrstvy v čele s generálem Michalem Davidem.

Hudebních projektů, ve kterých hrajete nebo které jste založil, máte kolem sebe více než dost. Kterou formaci byste vyzvedl současně jako nejvýraznější?
Tento rok jsem byl připraven trochu osekat aktivity a začít se po letech věnovat opět své autorské tvorbě. Korona mi trochu zkomplikovala živé hraní, ale na druhou stranu jsem měl více času na přemýšlení o nesmrtelnosti a doufám, že se mi podařilo napsat pár písní pro své dva nové projekty. Jedním z nich je Fragments, což je čistě instrumentální fusion kapela, druhá pak Rudy and the Navy, což je naopak, řekl bych, popový projekt, kde spolupracuji se zpěvákem Jaro Rusnákem z NDM a zpěvačkou Terezou Jurovou.

Hudbou se živíte, je tedy rozmanitost projektů, kapel a kšeftů nutná k tomu, aby vás vaše živnost stále bavila?
Každá kapela, do které jsem kdy zasáhl, byla úplně jiná. Strašně mě to baví, i když je to náročné. Momentálně jsem členem dvou velkých těles - Symphonic Dance Music, což je spojení DJ Lowy, Janáčkovy filharmonie a kapely hrající techno v parádních úpravách Honzy Lstibůrka pro orchestr. Další je projekt s komorním orchestrem, se kterým hrajeme album Abbey Road od The Beatles k 50. výročí jeho vydání. Když k tomu připočítám občasné záskoky s Vlastou Redlem, Bandu del Caffe a Neo Chess Sunny Rock and Roll band a mé autorské projekty, myslím si, že mě to bude bavit až do konce života.

| Video: Youtube

Spolupracujete s množstvím ostravských uznávaných jmen, pro příklad jen Michal Žáček, Boris Urbánek, Radek Pastrňák nebo Vlasta Redl a další. Je jasné, že si považujete všech, ale koho byste jmenoval jako hudebníka, co vám věřil od začátku vaší kariéry?
Pokud je mezi nimi někdo takový… Jako prvního jsem poznal Vlastíka Šmídu a Michala Žáčka, se kterými jsem začal hrát v kapele The Gizd Q. Pro mě to tenkrát byly hvězdy a byl jsem strašně nervózní na každém koncertě. Myslím si, že to byla od kluků tenkrát velká odvaha vzít mě do party. To byl pak vlastně krůček k Borisi Urbánkovi, se kterým jsem hrál krásných 15 let. Hrát s Buty nebo s Vlastou Redlem je pro každého muzikanta obrovský zážitek a škola. Dodnes vlastně moc nemůžu uvěřit, že jsem tu příležitost dostal. O vrchol důvěry se ovšem postaral Michal Žáček, který mě přizval ke spolupráci s Richardem Bonou. Až poté, co jsem mu třikrát praštil s telefonem, jsem pochopil, že si nedělá srandu a budu mu za to do smrti vděčný.

Hrál jste například i v doprovodné kapele jedné z legend českého popu Marie Rottrové. Byla pro vás i tato zkušenost přínosná vzhledem k její nevyčerpatelné energii a noblesy, s jakou se na každém koncertě představí?
Maruška je úžasná. Je pro mě symbol pokory a slušnosti. Vše, co jsem za těch pár let zažil v její společnosti, bylo nepopsatelným přínosem ve všem. Tenkrát jsem to jako ne moc zkušený ještě nedokázal pořádně pobrat. Její neuvěřitelnou vitalitu bych chtěl mít aspoň v padesáti. Když mi byly tři nebo čtyři roky, vlastnil jsem kytaru z umělé hmoty, která měla čtyři struny. Brnkal jsem si tenkrát každý den píseň „Střapatá, nohatá“, takže jsem vlastně její skalní a celoživotní fanda. (smích) Na každém společném koncertě jsem si na to vzpomněl.

V projektu Rudy Horvat & Fragments spolupracujete i s velmi mladou bubenicí Kristýnou Sibinskou. Dá se říct, že jste ji objevil a podporujete tak mladé talenty v Ostravě?
Kristýnka se objevila sama tím, že hraje fantasticky, já jsem byl možná první v řadě a jsem rád, že na mou nabídku řekla ano. Ostrava zatím nemá bohužel mladým talentům co nabídnout, takže je jasné, že i kdybych sebevíc chtěl, tak všichni skončí v Praze.

Zkoušel jste i jiné nástroje, než jen kytaru?
Samozřejmě jsem chtěl být bubeník, když mě ve třinácti na čas přestala bavit kytara. Ve čtrnácti jsem pak hrál na baskytaru v thrash metalové kapele. Baví mě i další strunné nástroje, jako mandolína a banjo. Momentálně jsem zase začal hrát trochu na bubny a založil jsem kapelu hrající repertoár Deep Purple. Je to ale zájmové sdružení pro radost a já mám hru na bicí místo sportu. (smích)

Je hudební povolání zabijákem pro osobní život, jak se často vypráví?
Strašně záleží na toleranci partnerky. Ten život je úplně jiný, většinou absolutně nekorespondující s časovým rozvrhem rodiny, ale když se chce, tak to jde.

Když zrovna nejste na pódiu nebo nezkoušíte, jak vyplňujete svůj volný čas?
Pokud nehraji, tak sedím doma nebo na zkušebně a skládám, takže ten volný čas ani vlastně moc nemám. Když už, tak musím úplně vypnout a nedělat vůbec nic. Tohle mi jde naprosto fantasticky a jsem v tom dokonalý.

| Video: Youtube

Plánoval jste někdy život mimo Ostravu? Nebo byste už v tuto chvíli, kdy zde máte své jméno a postavení na hudební scéně, neměnil?
Žil jsem v devadesátých letech v Praze. Asi třikrát jsem se stěhoval tam a zase zpět. Tady v Ostravě se cítím svobodnější. Ale nikdy nevím, kde mě to na stará kolena odfoukne, zatím se mi měnit nechce…

Jak jste prožil a stále prožíváte korona-období? Byl to velký zásah a čára přes rozpočet ve vašem životě? A jak s tou situací bojujete?
Byla to naprostá změna a konec všech mých aktivit ze dne na den. Naštěstí to přišlo po vydařené sezóně, takže se mi podařilo nějakým způsobem žít. Mohli jsme s kapelami alespoň zkoušet a tvořit. Dnes je to o malinko lepší, i když jsme přišli právě o ty největší akce.

A jak se stavíte k aktuální skloňované situaci v kultuře, kdy se staly věci, které nenechaly chladné širokou veřejnost, natož pak pořadatele akcí či vystupující?
K této situaci nikdy nemělo dojít. V době, kdy už je korona na ústupu a situace vůbec není vážná, zejména v Ostravě, to byla velká podpásovka. Pořadatelé akcí jsou na tom úplně nejhůř. Jsou v tom velké peníze a mraky dalších zainteresovaných lidí, kteří z ničeho nic přijdou nejen o práci ale i o investované peníze. Pro spoustu z nich to může být likvidační, pokud na takovou změnu nejsou upozornění s dostatečným předstihem. Nechci v žádném případě zlehčovat celou situaci, jde samozřejmě o tu totalitní formu podání. Pokud mohou lidé chodit do práce do fabriky nebo do Hornbachu, nechápu, proč by nemohli být venku na koncertě. Tohle nelogické jednání pak nutí nás všechny přemýšlet, zda vůbec ještě o nějakou koronu jde.

Myslíte si, že poslední měsíce byly nejen pro muzikanty a lidi od umění, ale i pro všechny další nějakým způsobem poučné?
Pro nás všechny by to mělo být poučné v tom, že jsme měli tu možnost přemýšlet, jaké kreatury řídí náš stát za naše peníze. Pokud to nezměníme u voleb, tak už možná nikdy…