Setkání s Liborem Peškem po zkoušce koncertu Romantický večer s Janáčkovou filharmonií provázela jeho nakažlivě dobrá nálada.

Jak to děláte, že Vás stále neopouští lehký úsměv na tváři?

Ta dobrá nálada není nic jiného než moje vůle mít ji. Nechci ostatní rmoutit a unavovat svými problémy. Každý má svých starostí nad hlavu. Je to vlastně sebekázeň. Když večer padnu do postele, mám dojem, že je to ten nejkrásnější pocit z celého dne. (smích)

Vracíte se do Ostravy, nevynechal jste jediný festivalový ročník. To je už pořádná věrnost.

Ostravu jsem měl vždycky moc rád. Je to odvážné místo a cením si lidí, kteří dovedou bojovat proti určitým handicapům a dluhům, které existují. Když se rozhlédnu dnes po Ostravě, kterou jsem znal už v roce 1953, tak jsem absolutně jinde a Ostravané mi připadají, že mají pevnější charakter než lidé v ostatních městech. Možná se mýlím, ale toto všechno má Ostrava předurčeno ve své historii. 
A osobně se sem rád vracím kvůli Jaromíru Javůrkovi. Je to duše Janáčkova máje, s nikým podobným jsem se ve svém životě nesetkal – aby tak dlouho a kvalitně vydržel tlačit přetěžkou festivalovou káru.

Pět let jste byl prezidentem Janáčkova máje a v nejlepším jste, jak se říká, práskl do bot. Podobně jste opustil i Královskou liverpoolskou filharmonii. Vám není dobře v úspěchu?

Ale ano, ale vše prochází určitým vývojem a v okamžiku, kdy začíná čas přezrávat, je třeba předat veslo jiným. Zastávám názor, že je třeba odejít na vrcholu. Jde totiž 
o ostatní, aby nemuseli ve vaší přítomnosti zívat a šeptat si: Už bolo dosť! Jsem pyšný na své umění odcházet včas.

Příští rok přijedete znovu?

Bude mi osmdesát, ale budu-li ve formě, rád budu na festivalu opět dirigovat.

A máte nějaké přání, jak by měl ten koncert vypadat?

Musel bych zapřemýšlet 
a společně s Jaromírem Javůrkem se poradit, co zde chybí.

Vrátil byste se k některým dílům znovu?

Určitě. Mně vůbec nevadí, když se skladby na festivalech opakují. Dokonce mi připadá, že je to nutnost. Uvědomme si, že vyrůstají noví mladí posluchači. Například se řekne, že Beethovenova Osudová je omletá, ale je spousta lidí, kteří ji v životě neslyšeli. A to se týká nejen klasických hudebních děl, ale i obrazů a architektonických skvostů. Ta kultura a umění zde prostě jsou a nové vlny generací by je měly poznat také. V žádném případě bych se nebál vracet 
k ověřeným programům 
a klasice.

Chtějí je vůbec poznávat?

Ano, stejně jako kdysi my. Mám pocit, že je stále víc mladých lidí se zájmem o věci kolem a to, co se zdá jako povrchnost a zhýčkanost, neplatí pro všechny. Budou mít strašně těžké přežít v kvantitativní nadvládě těch, kteří jdou po penězích a v životě se plácají a jdou z podvodu do podvodu. Záleží na tom, kdo si co vybere.

Říkáte, že jste se narodil na šťastné planetě, že jste si 
v mládí vybral dobře, že dnes už děláte jen to, co sám chcete.

Naprosto přesně. Jako koncert s Janáčkovou filharmonií a violoncellistou Bártou – kdysi jsem dirigoval vše zpaměti, v současné době z not. Příprava mne stojí strašně moc času a než si vše připomenete, znamená to měsíc tvrdé práce. A já svůj čas už raději žiji, dívám se a intenzivně vnímám.

Ptala se TAMARA VRLA