Vím, že jste pilný a vytrvalý autor, který píše určitě každý den a neustále vydává nové knihy. Na čem zrovna pracujete?

Nejsem příliš pilný, kdepak, ale protože nemám co dělat, tak si krátím čas psaním, vždyť nic jiného vlastně ani neumím. Ostatně píšu rád. Je to mé veliké potěšení, které se mi často propadá i do mých snů. Jak jinak zaplašit samotu, než přivolat na plochu příštího románu postavy a říct jim, ukažte, co umíte! Můžete se hádat, zlobit se na sebe, intrikovat a pomlouvat se, protože tak už to v životě chodí, nezapomeňte však, že svět je stvořen především pro lásku. Bez lásky bychom nežili, nýbrž pouze živořili. To už věděli staří spisovatelé jako Boccaccio, Shakespeare nebo Cervantes. A když se postavy románu proberou k životu, mám na několik měsíců postaráno o zábavu. Přu se s nimi, někdy jim ustupuji a jindy dokonce dávám svobodu, to když poznám, že vymysleli lepší zápletku nežli já. Jsou v životě spisovatele léta tučná a léta hubená. V posledních pěti letech jsem vydal šest románů a tři e-romány, ale kdoví, možná mě teď čekají léta hubená.

Říká se, že s přibývajícími léty člověk zmoudří. Je to pro vás při psaní výhoda anebo o věcech více přemýšlíte než před lety?

Podle sebe soudím, že s přibývajícími lety člověk naopak hloupne. Kolikrát jsem si v posledních letech uvědomil, že už mám prázdnou, úplně prázdnou hlavu a s překvapením jsem si musel přiznat, jaká je to úleva, mít prázdnou hlavu. Dobře se  nám, kdož máme  prázdnou hlavu, žije, moc dobře. Naneštěstí ten stav netrvá dlouho a zničehož nic mám hlavu zase přecpanou. Samozřejmě většinou hloupostmi, ale to vůbec nevadí, neboť jsem přišel na to (a to je jisté zmoudření!), že psát romány znamená podléhat hloupostem, z nichž se naráz, bůhví jak, zrodí něco, co má hlavu a patu a co souzní s pravdou života. Abych tu odpověď na vaši otázku shrnul:  Při psaní přemýšlím méně než před lety, neboť už vím, že psaní má jít od ruky lehce a jakoby samo. A románové postavy že jsou nejopravdovější, jsou-li svobodné a nohy jim nesvazují provazy spisovatelova diktátu. Zkrátka při psaní více podléhám citům, nežli rozumu. Rozumu nechť se přidržují vědci.

V červnu jste oslavil neuvěřitelné osmdesátiny. Jak se cítíte?

Jako kdykoli jindy,  jen se už v koupelně vyhýbám zrcadlu, abych neztratil dobrou náladu. Zato se rád ohlížím po ženách, zejména když jim vítr zvedá sukně. To je nádherný přírodní úkaz!

Vím, že v posledních letech jste se musel vyrovnat  s úmrtím milované manželky, s níž vás pojil nádherný vztah. Kde člověk hledá sílu v tak nelehké životní situaci?

Už kolikrát jsem si říkal, že svou ženu Janu jsem si ani nezasloužil. Nikdy mě nezklamala, ani jedinkrát… ačkoli jednou ano, pouze jedinkrát, a to když před šesti lety umřela. V takové chvíli hledat sílu k překonání bolesti je zbytečné a marné, smrt je neodvratná a neodvratná je také bolest nad ztrátou nejbližšího člověka. Tady není nižádné pomoci. Já si pouze říkal, že tam nahoře v nebeských knihách mají hrozný nepořádek… Jana odešla a já tady trčím dál, což je samozřejmě nespravedlivé jak k Janě, tak ke mně, avšak s tím se nedá hnout, život se už na světě vyvinul tak, že hledat nějakou spravedlnost je marné a k ničemu. A jistě je tomu tak na všech galaxiích, co jich ve vesmíru je.

A ne tak dávno odešel do literárního nebe váš celoživotní přítel – spisovatel Ota Filip.

Ota zemřel letos týden před svými osmaosmdesátými narozeninami. Kdybych se pustil do vyprávění o něm, nebyl bych k zastavení. Bylo to někdy koncem šedesátých let, kdy jsem v redakci literárního měsíčníku Červený květ, kde jsem měl pod palcem prózu, přečetl několik stránek z jeho prvotiny Cesta ke hřbitovu. Nemohl jsem pochybovat, že držím v ruce rukopis příštího velkého spisovatele. Bilo to prostě do očí. Brzy jsme se spřátelili a pamatuji se, jak jsem mu jednou řekl, když jsme šli Tyršovou ulicí – Oto, ty jsi největší spisovatel, jaký kdy chodil po ostravských chodnících. A nespletl jsem se, byť jsem to řekl v době, kdy měl Ota za sebou teprve tu Cestu ke hřbitovu. V Ostravě vskutku nikdy nežil významnější spisovatel. Ota se tomu smál a dal mi na Tyršovce herdu do zad, ale potěšilo ho to a snad to nepřeženu, řeknu-li, že mi rád uvěřil. Byl sebevědomý, nikoli však namyšlený a nikdy se nevyvyšoval. Pořád to byl synek ze Slezské Ostravy. A zůstal jím, i když se v roce 1974 s rodinou odstěhoval do Německa, kde žil nejprve v Mnichově a potom v podalpském městečku Murnau, kde koupil hezkou vilku s výhledem na Alpy. Když jsem tam u něho v létě sedával na zahradě u sklenky vína, rozprávěli jsme dlouho do noci o všeličem, ale nikdy o literatuře. Prostě mluvit o literatuře nás nebavilo. Letos už za Otou s mým synem Markem nepojedeme, myslím, že bychom ho nezastihli doma. Ale nemohu si ještě odpustit malou poznámku: je hanba, že Ostrava na svého velikého rodáka kašle. Kolik toho Ota o Ostravě napsal. Psal o Ostravě i tehdy, když psal o něčem úplně jiném, neboť Ostrava byla prostě v něm, nikdy se jí nezbavil. A třebaže často tam na zahradě u vína říkal, že Ostrava mu neleží ani v patě, cítil jsem v jeho slovech lítost, že jeho město na něho zapomnělo. Prezident Klaus ho 28. října 2012 ve Vladislavském sále ocenil medailí Za zásluhy, z Ostravy se však neozval ani psí štěk.

Vím ale také, že máte dva syny, z nichž jeden  – Marek – je velmi úspěšný novinář, publicista, který šéfuje prestižnímu časopisu Reflex. Jak se díváte na jeho dosavadní novinářskou dráhu?

 Marek je mnohem průbojnější nežli já. Jednoho dne se sebral a odjel do Prahy, aby se uchytil u novin. Báli jme se s Janou, aby si v Praze nenabil v té novinářské tlačenici hubu, ale nenabil si ji, přesto jsme se pořád o něho báli, zejména Jana si dělala starosti. Vystřihovali jsme si z novin všechny jeho články a já si při jejich četbě říkal, opravdu to napsal pan Marek Stoniš? Kde se to v tom synkovi vzalo?  

 A pak je tu ještě jedna vaše velká radost – vnuk Otík.

Otík! Ach ten se má jako knížecí syn. Inu, uměl se narodit. Vídám ho méně často, než bych si přál, avšak Marek se stará, aby na mě z mailu padal celý vodopád Otíkových fotek, anebo si také voláme přes Skype. Před týdnem oslavil Otík již třetí narozeniny. Prošel přijímací zkouškou a od září začne studovat mateřskou školku. Nadmíru se těší. To já jsem takového vzdělání nedosáhl a tento nedostatek se na mně projevuje dodnes. Neříkám to do větru, ale myslím to vážně. Bez školky jsem vzdělán nedostatečně.

Máte nějaké poselství na závěr našeho rozhovoru?

Mohl bych se vám spíše vypovídat z jednoho svého velkého neúspěchu, ba krachu? Z jedné své veliké prohry a ostudného selhání? Ano? Tak dobře! Když mému bratranci Aloisi Pískalovi, významnému biochemikovi, jenž pracoval v ústavu Akademie věd České republiky, bylo před pěti lety osmdesát, oslavil toto své kulaté výročí svatbou. Poprvé v životě se oženil. Nadchlo mě to a řekl jsem si, že se nesmím dát Lojzou zahanbit. Také já se v osmdesáti znovu ožením. Když se to rozkřiklo, v Obci spisovatelů se šuškalo, že jsem se zbláznil. Jedna básnířka se mě často ptala, tak co, už sis našel nevěstu? Vždy jsem odpovídal, času dost, a kdybych náhodou na žádnou ženu, jež by mě chtěla, nenarazil, vyhlásím výběrové řízení. No, nevyhlásil jsem je, protože jsem si přiznal, že vše je marnost a nic než marnost. Nevěstu už nenajdu. Tak, a tím končím a klaním se…

 A až mi bude devadesát, přijďte si zase popovídat. Ukážu vám svůj román o Otovi Filipovi, který se bude jmenovat O marné lásce a hejnu sardinek. Abych to stihl včas, co nevidět na něm začnu pracovat.

Minivizitka Miroslava Stoniše

Miroslav Stoniš se narodil 18. června 1938 v Ostravě-Vítkovicích, prozaik, básník, dramatik a scenárista. Z jeho bohaté literární tvorby připomeňme například Povídky pod polštář (1963), Píseň o tobě (1966), Vejít do tvých dvěří (1967), Maškaráda za plotem (1981), Léto bez návratu (1988), Paterek a pastýřka  laní (2003), Devatero modliteb k Pallas Athéně (2012), Rothschildovo šampaňské (2012), Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti (2013), Zpěvný pták Homér (2013), Nad propastmi lásky a zrady (2015), Vzhůru po okapové rouře (2015) a mnoha dalších. Napsal rozhlasové a divadelní hry, je autorem řady scénářů.