Přinesou dvě sedmičky štěstí? Známý ostravský spisovatel slaví narozeniny

V posledních letech jste se dal na dlouhou a „klopotnou" cestu, když přibližujete čtenářům v prozaické formě život pozoruhodných osobností moravskoslezského regionu - Jarmila Glazarová a její blízcí. Co vás k tomu přimělo? „Pouze" to, že pocházíte z Klimkovic?
V dětství jsem bydlel v těsné blízkosti funkcionalistické vily MUDr. Josefa Podivínského, v níž Jarmila Glazarová, tehdy Podivínská, od konce roku 1931 zhruba do konce června 1934 žila. V březnu toho roku Dr. Podivínský náhle zemřel a ona se po vyřízení všech náležitostí musela odstěhovat, protože dům patřil dceři Dr. Podivínského Blance, také lékařce. Můj otec, klimkovický rodák i jeho rodiče, manžely Podivínské pochopitelně znali, ale o jejich životě toho moc nevěděli; otec si vzpomínal, že Jarmila žila jakoby a možná i doslovně oddělena od okolního světa, „za plotem“. Psala o tom ve své nečekané prvotině Roky v kruhu, kterou dokončila v den dvouletého výročí úmrtí manžela, tedy 6. března 1936 a ve stejném roce ji nakladatelství Družstevní práce vydalo.

Přes půl století žije grafikou. Výtvarník Jiří Neuwirt oslavil pětasedmdesátiny

Volný čas

Pokud vím, v době vašeho dětství v této vile žila také rodina lékaře…
Jak vidno, historie se někdy alespoň částečně opakuje. Jejich synové byli zhruba v mém věku, a tak jsem dobře poznal zahradu vily i její interiér. A navíc: v bývalé čekárně a ordinaci MUDr. Podivínského, ke které vedlo samostatné schodiště, bylo později holičství, kam mě otec pravidelně posílal, když se mu zdálo, že jsem „zarostlý jak Ezau“.

K napsání monografie Domovy Jarmily Glazarové však vedla ještě dlouhá cesta…
Ano, protože dlouhé roky bylo až jakousi obsesí připomínat článek Jarmily Glazarové v období procesu s Dr. Milenou Horákovou. Není až tak těžké zjistit, jakému nátlaku byla spisovatelka vystavena, kolikrát musela text předělávat, než odpovídal záměrům zadavatelů. Už se nemluvilo a nemluví o tom, co se dělo po srpnu 1968, kdy Rudé právo otisklo její článek, reagující na vstup armád. Vojáky nazvala okupanty a nikdy i přes opakující se nátlak svůj názor neodvolala. Odmítala také vstoupit do nové spisovatelské organizace. Udělala tak teprve nedlouho před svým odchodem, na kterém ji doprovázel správce farnosti v Praze-Lhotce Páter Vladimír Rudolf. On se také postaral o církevní pohřeb v autorčině rodné Malé Skále, který 3. března 1977 celebroval.

Jak dlouho pobývala v Klimkovicích Jarmila Glazarová?
Jarmila Glazarová žila v Klimkovicích s přestávkami v letech 1918 až 1934, což už víme. Po smrti rodičů (matka zemřela v roce 1916 a otec o rok později) spolu se sestrou přičiněním opatrovnického soudu zamířily na podzim roku 1918 do tamní české hospodářské a hospodyňské školy. Jednoletou internátní hospodyňskou školu absolvovaly v červenci 1919 a Jarmily, která neměla kam jít, se ujali bezdětní manželé Rudolf a Klára Resnerovi. Ano, otčím Robert a teta Klára z Vlčí jámy, druhého slezského románu, kterým autorka prokázala svou patřičnost do linie české psychologické prózy a do literatury uvedla tehdy neznámé Klimkovice. Více o této, pro Glazarovou určitě nezapomenutelné etapě jejího života, píši v monografii To byl Rudolf Resner/Robert Rýdl (2016).

Pořídil stovky fotek slavných, většinu v MS kraji, Petr Grimm letos slaví 70 let

Volný čas

Vraťme se k vaší tvůrčí literární činnosti? Na čem nyní pracujete?
Když jsem psal již zmíněné monografie, což s heuristikou a cestováním po konkrétních místech trvalo hezkou řádku let, tak jsem si přál jediné: abych práci dokončil a knížky vyšly. Tomu jsem podřídil všechno: odkládal jsem i nutné operace očí atd. Dnes už mám ty největší „resty“ za sebou a možná je načase otevřít ten horní šuplík, vytáhnout naditou složku a začíst se. Už několik let zakláním hlavu a pozoruji kroužící holubí hejno… Vždy mě to zastaví a zavede domů; ten až stigmatizující motiv jsem si v různých variantách poznamenal. Víc zatím nevím. Teda vím, ale neřeknu. Poezie je i o tajemství…

A jak se „vyrovnáváte" se dvěma sedmičkami, která vám v srpnu přibudou?
Odpovím opisem. Bylo to v dubnu 1966, když mi vyšla v novinách, konkrétně v Mladé frontě, mikropovídka, moje první otištěná literární práce. Byl jsem mladý a pyšný! Bohužel, obojí se nějak vytratilo. Ale žádné smutnění: přivítám své nejbližší a spolu to oslavíme…