Jak se strojní inženýr dostane k profesionálnímu tanci?

Chodil jsem do tanečních a odtud mě vybrali do tanečního klubu. Začal jsem tančit, moc mě to bavilo a už jsem u toho zůstal. Rád na dobu začátků vzpomínám.

Potýkal jste se na počátku své taneční kariéry s „bolestí" tanečníků najít vhodného partnera, tedy partnerku?

Musíte vystřídat několik partnerů a partnerek, než najdete toho, který chce stejně tvrdě trénovat, o kterém si myslíte, že je stejně dobrý, nebo možná lepší.

Zdeněk Chlopčík Narodil se v roce 1957 v Ostravě, absolvoval Fakultu strojní Vysoké školy báňské v Ostravě, pracoval jako projektant ve Vítkovických železárnách. V roce 1990 založil v Ostravě taneční školu. Je dvojnásobný mistr ČR v latinskoamerických tancích, dvojnásobný mistr ČR v kombinaci standardních a latinskoamerických tancích, trenér finalistů mistrovství světa v latinskoamerických tancích. Má zkušenosti trenéra 1. třídy. Vlastní aktivní kariéru ukončil v roce 1996. Od roku 2006 působí bez přestávky v porotě taneční soutěže České televize StarDance …když hvězdy tančí. Výkony soutěžících hodnotil také ve slovenské obdobě této soutěže Let's Dance. Všechny taneční sny si splnil. Chtěl by umět hrát na piano, a tak už půl roku chodí na soukromé hodiny. Neobejde se bez rodiny. Má rád modrou barvu, knížky Oty Pavla, Řím a bramboráky. S manželkou, tanečnicí Brigitou má syna Samuela a dceru Viktorii. Žije v Malenovicích.

Latinskoamerické tance, ve kterých jste mimo jiné dvakrát mistr republiky, jsou tance žhavé, plné energie, pro diváka je to strhující zážitek. Šly vám tyto tance lehce, přirozeně, máte latinské rytmy v krvi?

Když s tancem začínáte, musíte jít postupně od základů, zvládat kroky a čím víc toho umíte, postupujete do vyšší třídy. V repertoáru se objevují složitější figury, variace. Váš tanec už má cíleně nějaký příběh, emoce. Postupně do tance pronikáte. Někdo to má dáno, někdo se to musí učit, někdo se vtisknout emoce do tance vůbec nenaučí. S Brigitou jsme tančili standard i latinu, ale latina nám více šla, a tak jsme se museli rozhodnout, na co se budeme specializovat. Časově ani finančně utáhnout obě kategorie opravdu nejde. Je to deset tanců a málokdo to na vysoké úrovni dělá. Zvolili jsme latinu.

Někteří tanečníci trénují roky, ale mistry se nikdy nestanou. Jak se to povedlo vám? Čím si myslíte, že to bylo?

Měl jsem skvělou partnerku. Trénovali jsme tvrdě a poctivě a asi jsme byli nejlepší.

Tanečníci se k sobě vinou ve vášnivém rytmu a tráví při tréninku spolu desítky hodin, musejí být nutně partnery také v životě. Je tomu tak? Jak to bylo u vás?

Je to jako u herců. Pokud nejste spolu a nemáte spolu vztah, tak je to jenom hraní a předstírání. My jsme s manželkou měli to štěstí, že jsme byli spolu, tak jsme to většinou nehráli.

Závodně již netančíte od roku 1996, ale dbát o sebe by měl člověk, zvláště tanečník, i po ukončení aktivní kariéry. Co pro sebe děláte?

Vedeme kursy tance, takže se pořád hýbeme, a chodím pravidelně cvičit do posilovny.

Co vás přivedlo k tomu založit v roce 1990 v Ostravě taneční školu? V čem je jiná než ty ostatní?

Nezakládal jsem ji s tím, že budeme vychovávat sportovní páry, protože jsem už měl sportovní klub. Chtěl jsem učit a měl jsem v úmyslu oddělit klub od firmy. Nejdříve jsme učili děti na školách a teprve po roce jsme začali dělat taneční kursy. Naše škola je jiná bezesporu profesionálním přístupem. Nikdy jsme nic neošidili a neošidíme. Máme velice vstřícnou taneční školu vůči všem našim kursistům a lidem, kteří k nám chodí, rodičům, kteří se přijdou podívat. Bereme to jako službu. Tančit učíme úspěšně přes dvacet let, taneční kroky jsme naučili patnáct tisíc studentů a žáků a téměř dva tisíce manželských a přátelských párů. Snažíme se o kamarádskou atmosféru v každé lekci.

Může se naučit tančit i opravdové slušně řečeno nemehlo třeba i v pokročilejším věku?

Každý se naučí tančit. Za svou dlouholetou praxi neznám nikoho, kdo by se to nenaučil. Na jisté úrovni, někdo rychleji, někdo pomaleji. Razím heslo, kdo umí chodit, naučí se také tančit.

Tanečník, míněno mužskou část páru, by měl mít v sobě určitou noblesu. Nosí se ještě i dnes mezi mladou generací?

Někdo je takto z rodiny vychovaný a je to na něm vidět. Ale jsou to opravdu vzácné výjimky. Proto se ji v tanečních kursech snažím hlavně chlapcům ukázat a vyžaduji od nich, aby byli džentlmeni, aby se o slečnu, která vedle nich sedí, starali a chránili ji. Ale jestli to dělají i poté, kdy odejdou z tanečních, to už neovlivním.

Kdybyste měl vyjmenovat pět věcí, které by měl mít tanečník, které by to byly?

Zvládnutá technika, muzikálnost, partnerství, protože tanec je o tom, že tančí muž a žena. Vytrvalost, bez toho to nejde. A přirozenost.

Zdeněk Chlopčík

Pojďme k soutěži StarDance, kde působíte v roli porotce od jejího začátku. Jak ji za ta léta hodnotíte?

Je to skvělý projekt pro širokou diváckou veřejnost, což dokazují čísla sledovanosti pořadu. Určitě se soutěž vyvíjí, moc ji ovlivňují profesionální tanečníci, v minulé řadě byli úplně úžasní, a proto i taneční výkony tomu odpovídaly. Letos si myslím aspoň doposud tomu tak bylo -, že si profesionální tanečníci trochu usnadňují život. Staví totiž choreografie na tance takové, aby to jejich partneři měli ulehčené, aby se nemuseli tolik učit, a tak vkládají do choreografie spíše scénky, a tancování je tam strašně málo.

Trénink je pro oba v páru velmi náročný. Netanečník se musí naučit od základu všechno a tanečník zase zvládnout netanečníka. Pro koho si myslíte, že je to v této soutěži těžší?

Pro oba. Když chcete jako profesionál někoho naučit tančit za krátkou dobu, musíte vynaložit obrovské úsilí, přijít na to, jakým způsobem ho to naučit. Každému sedí jiná metoda výuky. Tanečníci musí najít co nejjednodušší způsob, aby to vypadalo jako tanec, protože to nikdy za čtrnáct dnů nebo týden nemůže být tanec. Při vší úctě, jsou to cvičené opičky, které se něco naučí a pak to předvedou lépe nebo hůře. A stejná dřina je to pro celebritu. Obdivuji je, že do toho vůbec jdou, protože vedle svých úkolů, zaměstnání, rodiny, ještě tolik hodin trénovat, to je obdivuhodné.

Musí být těžké hodnotit neprofesionální část tanečního páru v soutěži s vašimi zkušenostmi a znalostmi. Přece jen vidíte chyby a nedostatky, ale také víte, že to nejsou profesionálové… Je pro vás hodnocení těžká disciplína?

V současné, sedmé řadě není, ale určitě v první řadě StarDance to byl stres. Přece jen je to přímý přenos a jako porotce vidím tanec poprvé, stejně jako diváci. Během tance se musím rozhodnout, jakou známku udělím s ohledem na ostatní, které jsem měl možnost sledovat, aby se síly nějak srovnaly. Chyb je opravdu hodně, a tak musím vyčlenit ty nejpodstatnější chyby, které rozhodly o mém hodnocení. A pak vše sesumírovat, aby moje hodnocení ještě navíc pobavilo diváka.

Zdeněk ChlopčíkDokážete i takzvaně přivřít oko?

Oko nepřivřu, ale snažím se to říct nějak hezky, abych soutěžícího příliš neranil.

Kdo z tanečníků v minulých soutěžích pokud se to takhle jednoznačně dá říct urazil po dobu soutěže nejdelší cestu a přiblížil se k profesionálovi?

Vlastně všichni, nerad bych někoho vyzdvihoval… Takový Vašek Vydra přišel, neuměl vůbec nic, dostal se do finále a tančil úplně fantasticky. Aleš Valenta přišel, neuměl vůbec nic a vyhrál. Ten je podle mě z celebrit jako tanečník-muž nejlepší. V minulém ročníku třeba také Anička Polívková. Začínala jako káčátko, u kterého to vypadalo, že se nenaučí nic, a naučila se tančit úplně fantasticky. A tak vůbec nic neznamená, že někdo vypadne první, někdo se dostane do finále. Všichni dělají obrovské pokroky.

Co je podle vás při tanci obecně největší prohřešek? Na co by si člověk, který občas tančí na plese nebo zábavě, měl dát pozor?

Na rytmus. Protože tanec je pohyb na daný rytmus. A pokud se pohybuji a nejsem v tom rytmu, tak to není ten konkrétní tanec.

Dokážete podle tance poznat povahu lidí, jejich vlastnosti?

Podle tance asi ne, ale na kursech manželských a přátelských párů, tam se to jednoznačně projevuje kdo doma velí, kdo je pod pantoflem…

Baví vás v neformální společnosti pozorovat lidi, kteří tančí?

Strašně mě to baví. Jsme například s manželkou pozvaní na ples, sami netančíme, jen sedíme a díváme se. A máme radost z toho, že lidi tančí. Je úplně jedno, na jaké úrovni. Starý pán je u toho shrbený a kroky si dělá po svém, ale je na něm vidět, jak to prožívá. To je fantastické, narozdíl od současného sportovního tance, kde je všechno hrozně dokonalé, ale chybí srdce. „Tělesné jednotky" se během tance na sebe ani nepodívají, nic mezi nimi není, jen spolu tančí a předvádí tanec. Prapůvod tance je přece milostná předehra, která má k něčemu dospět, nikoliv ukazovat, jak rychle se točím a jak mám rychlé nohy. Proto se strašně rádi díváme na jakýkoliv pár, který tančí, a když je na něm vidět a na většině z nich to vidět je , že si to užívají, tak je to zážitek.