Mnozí poté možná dostanou i chuť pořídit si takového přítulného chlupatého mazlíka domů.

„Omyl. Mám s vlky velmi blízký vztah, vždycky se mám ale na pozoru, i když mi nikdy neublížili. Šelmy jsou šelmy, nikdy nevíte, jak zareagují,“ tvrdí žena.

Poprvé držela štěně polárního vlka v náručí před dvaceti lety v severoněmeckém zvířecím parku Wildpark Lüneburger Heide nedaleko Hamburku. Přijela tam za svým německým manželem. Zpočátku se spolu věnovali sokolnictví, ke kterému ji v Česku v dětství přivedl otec. Pak ale přišli vlci.

„Stávala jsem před výběhem. Byli tak nádherní. Chtěla jsem hrozně přijít na to, jak s vlky pracovat a jací jsou,“ vzpomíná paní Askani, která o vlcích přijela vyprávět do ostravského Librexu. S projekcí a přednáškou vystoupí i na dalších místech Moravskoslezského kraje.

K uskutečnění snu jí paradoxně pomohla smrt jedné z vlčích samic, která zemřela při porodu. Přežilo pouze jedno mládě samička Flocke.

„Dostala jsem dvoudenní vlče, které bylo těžce nemocné. Žili jsme v domě půl roku s vlkem, takže jsem byla hozena přímo do vody a Flocke byla pro mě ta nejlepší učitelka,“ líčí Tanja Askani.

Před dvěma lety se jí po dlouhých letech příprav podařilo z Kanady do Evropy přivézt tři mláďata bílých vlků. Samičku Naaju, která má pomoci s obnovou genofondu, vychovává v německém parku, podařilo se ji tu začlenit do vlčí smečky. Dva samci žijí v rakouských zahradách. „Můj sen je, aby jednou moje vlčice měla mláďata, ale samozřejmě se z ní nemá stát mašina na výrobu štěňat,“ přeje si „vlčí žena“. Ráda by chov vlků přivedla i do českých zoologických zahrad. „Pokud bude zájem, proč ne třeba i do Ostravy?“ usmívá se Askani.

Tvrdí, že vlci ovlivnili celý její život, mnohdy jí psychicky pomohli. „Nepotřebuju psychiatra nebo psychologa. Když mám problémy jako každý jiný člověk, tak vyjdu ven se svými zvířaty, hlava je prázdná, vyčištěná, cítím se dobře,“ říká chovatelka.