Životní příběh paní Jiřiny (chcete-li Georginy) Šilhanové-Sager by vydal na celý román. To, co jiní neprožijí ani ve svých nejbarvitějších snových představách, se vměstnalo do života jediné ženy. Ženy, která vždy byla a stále je nejen silná a vitální, ale také nesmírně pracovitá s obrovskou vůlí poprat se se vším těžkým, co jen může život přinést..... vězení, prověrky komunistů, rozvod, ochrnutí, úmrtí, pády i křivdy. Nikdy nezahořkla, v jejím hlase slyšíte pokoru, smíření i vnitřní uspokojení sama se sebou.

Působí v Bohemian Benevolent and Literary Association. Letos získala za svou aktivitu v krajanských spolcích, za svůj podíl na záchraně České národní budovy v New Yorku nebo za získání financí pro výuku českého jazyka na Kolumbijské univerzitě titul Významná česká žena ve světě 2012. A to jistě mluví za vše. Popovídat si s touto usměvavou, dobře naladěnou dámou, které byste rozhodně nehádali její věk, byl v prostorách útulného hotelu Imperial v centru Ostravy velmi příjemně strávený čas. Její fenomenální paměť na letopočty a na jména jsem jí opravdu upřímně záviděla. Kdo ale je? Jaká je její životní pouť?

Tak popořádku…

Narodila se 28. října 1931 v Ostravě a jako malá se těšila ze státních vlajek, které zrovna v den jejích narozenin všude vlály. Jak sama říká, později se od rodičů dozvěděla, že od prezidenta Masaryka dostali za to, že se narodila v den vzniku samostatného československého státu, pět set korun. V dospívání se chtěla stát letuškou a vidět tak celý svět, ale kvůli svému kapitalistickému původu na tuto profesi nedosáhla.
„Tatínek pracoval pro Škodovy závody v Praze, stavěl třebovickou elektrárnu, jednu dobu působil také v Persii. Když mi bylo sedm, přestěhovali jsme se do Prahy. Přišel rok 1939 a otce jako kapitána v záloze odveleli na vojnu. Vrátil se za čtyři měsíce, ale vzápětí ho Škodovy závody poslaly do Rumunska. A tak jsme se my tři sestry s maminkou přestěhovaly k babičce do Třebíče. A protože měla maminka málo peněz, rozhodla se zařídit si obchod s uhlím, dřívím a stavebninami. Přišel rok 1948 a my jsme rázem byli kapitalisté. Tatínek Stránský… ministr Stránský… V roce 1949 mamince zavřeli obchod."

Návrat do Ostravy

Paní Jiřina dostudovala v Třebíči obchodní akademii a hlásila se na pracovním úřadě. Spolu se sestrou pak pracovaly v místní továrně. „Nevím, jestli to celé nebylo připravené, ale mezi ženami se začaly vést politické řeči, do kterých jsme se se sestrou zapojily. Byly z toho pro mě hned tři paragrafy (šíření poplašné zprávy apod.), šest měsíců vězení a pokuta 25 tisíc korun, pro starší sestru 8 měsíců vězení a 35 tisíc pokuty. Zatkli i maminku. Nejmladší, tehdy čtrnáctiletá sestra přebývala u příbuzných…," vypráví paní Jiřina.

Vrátili se zpátky do Ostravy. Paní Jiřinu postihla žloutenka a skončila v nemocnici v Ostravě-Zábřehu. Tam ji zatkli. S nástupem Antonína Zápotockého a jeho amnestie jí byl trest zkrácen o dva a půl měsíce pod podmínkou, že bude pracovat na státním statku.

„Nastoupila jsem do Státního statku v Ostravě-Bartovicích, kde jsem byla představena jako ta Stránská, zrádkyně státu, kriminálnice. A házela jsem hnůj. Když ale nadřízení viděli, že umím pracovat, že se práce neštítím, dovolili mi chodit pracovat s ostatními ženami na pole," vzpomíná paní Jiřina.

close Čechoameričanka, rodilá Ostravačka Jiřina Šilhanová-Sager zoom_in

V té době už měla známost. Pavel Šilhan pracoval jako PTP na dole, vzali se, narodil se jim syn. „Můj muž měl 300 korun měsíčně, já dvě práce… Pracovala jsem v UP závodech a ve Vzletu. Vždycky, když se nám začalo dařit, tak nás vyprověrkovali a zase jsme spadli na dno. Manželův strýc Vladimír Krajina byl v Národně socialistické straně, takže když utekli a byly prověrky, tak jsme byli na tom špatně nejen ze strany rodiny Stránských, ale také ze strany jeho rodin Šilhanů, Krajiny… Pavel skončil jako horník na dole Ludvík a já vrtala pražce na nádvoří, vážila vagony uhlí v třídírně… Bydleli jsme v havířském bytě v Radvanicích."

Aby si zase polepšili, paní Jiřina se jako stará sokolka vrhla aktivně do nacvičování spartakiády. Psal se rok 1955. „Měla jsem z Ostravského kraje na Strahovském stadionu 2500 žen." vzpomíná. Za odměnu pak jelo asi třicet vedoucích Baníku z Ostravska do ruského Stalingradu.
Začala nacvičovat druhou spartakiádu.

Ale pak přišla rána z čistého nebe…

„Najednou jsem necítila ruku, nemohla jsem si obléknout kabát… Po vyšetření manželovi řekli, že mám dětskou obrnu a že ochrnu. V nemocnici jsem strávila čtyři měsíce, následně pak další měsíce v Janských lázních. Byla jsem neoblomná. Když mi fyzioterapeut řekl, že mám nějaký cvik udělat desetkrát, já ho udělala padesátkrát. Nakonec jsem háčkovala, vyšívala. Po dvou letech jsem se také dokázala rozběhnout," vzpomíná na nelehké období paní Jiřina.

Ani to ji nezlomilo. Ani to ji nezdolalo. Jak sama říká, všechno je to o vůli… Po nemoci už pak ale nemohla manuálně pracovat.
Začalo se jí pomalu zase dařit, propracovala se téměř na ředitelku obchodního domu ASO, začala předvádět textil. „Sestra, která v roce 1963 odešla jako herečka do Vídně a posléze do USA, mi posílala krásné látky. Šili z toho na mě šaty a já po práci ještě na Černé louce předváděla luxusní modely." Výměnou tří bytů se zpátky dostali do vily, kterou postavili její rodiče.

Jen na tři měsíce…

Paní Jiřina požádala, zda by nemohla jet do Ameriky za sestrou. Třikrát byla její žádost odmítnuta, nakonec jí cestu za vlády A. Dubčeka povolili - na tři měsíce. „Dostala jsem na výměnu pět dolarů," usmívá se a dodává: „Ale měla jsem tam sestru, takže jsem měla kde spát, co jíst. Po příletu jsem jako by znovu oživla. Syn si dodělával gymnázium, ale byli jsme domluveni, že pak za mnou přijede." Bylo jí čtyřicet, anglicky neuměla, ale ty tři měsíce chtěla využít a pracovat třeba ve skladu obchodního domu.

Záhy však zjistila, že bez zelené karty ji nikde nezaměstnají. Odjela do Washingtonu, kde na české ambasádě požádala, že by chtěla studovat chod obchodních domů, aby dostala prodloužení pobytu alespoň na půl roku. Povolili jí pobývat dva roky.

Zůstala, v Česku přišla o místo a od manžela dostala „befel", že pokud se do tří neděl nevrátí domů, rozvede se s ní. To také nakonec udělal, rozvedli se na dálku.

„Moje první práce? Zařídila jsem si šatnu v české restauraci. Musela jsem být na svém, bez zelené karty mě nikdo nezaměstnal. Každý den jsem se biflovala třicet anglických slovíček ze slovníku. Syn začal studovat elektrotechniku na Vysokém učení technickém v Brně, takže po ukončení nemohl šest let opustit zemi. Pak si našel lásku a oženil se se svou výjimečnou Helenkou, skvělou manželkou a matkou. To byl rok 1975. Moc jsem po něm tesknila, hodně se naplakala…"

Čas běžel…

„Začala jsem pracovat pro čtyři importéry, sama po nocích připravovala k prodeji tradiční české kraslice a nabízela je po obchodech, posléze vlastnila tři obchody s čokoládou. Musela jsem si udělat i řidičák a mé teritorium prodeje se rozrostlo i o vzdálenější místa. Obchody jsem měla do roku 1996." V roce 1985 se paní Jiřina vdala za dr. Hermana Sagera (měl německého tatínka a maminku Polku) a prožila podle svých slov nejhezčí léta svého života. Po osmnácti letech společného soužití dr. Sager po operaci srdce umírá. Věří, že láska hory přenáší, její poslední krásné manželství ji o tom přesvědčilo. S manželem procestovala a viděla celý svět, po kterém tolik v mládí toužila.
„Jsem pravdomluvný člověk. Nikdy nikomu nedělej žádné těžkosti a že poctivost je ta nejlepší ctnost, to je to, čím se celý život řídím," uzavírá naše povídání paní Jiřina Šilhanová-Sager.

Co dodat?

Má ráda červenou barvu, miluje vzduch a vodu a věří na předpověď, na osud, na něco-někde… Řídí se rozumem i instinktem, má krásnou rodinu. Maminka ji i její sestry chtěla dobře vychovat, aby se hodily do vozu i do kočáru. Pochopila to až po letech. Začátky v Americe nebyly vůbec lehké, ale stal se z ní člověk, který do toho kočáru může. Obdivuje lidi, kteří něco dokázali. Chce to mít obrovskou sílu a jít za cílem, po krůčkách. A že to opravdu funguje jako máloco, toho je Významná česká žena ve světě 2012 paní Jiřina Šilhanová-Sager živoucím důkazem…

VÝZNAMNÁ ČESKÁ ŽENA VE SVĚTĚ

Cenu již popáté udělil Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů, o. s., ve spolupráci se Senátem České republiky a Ministerstvem zahraničních věcí České republiky. Mezi laureátkami jsou ženy českého původu – významné osobnosti kulturního, sportovního, vědeckého nebo veřejného života, které se výrazně prosadily ve svém oboru nebo významně přispěly k dobrému jménu České republiky ve světě. Ředitelem projektu je Ivan Dubovický, předsedkyní Ája Vrzáňová. Letos získaly tento titul kromě Jiřiny Šilhanové-Sager také Olga S. Hrubá, prof. Marie Majtánová, Libuše Paukertová-Leharová a Tereza Maxová.