Neobvyklé příběhy

„Vždy jsem měl blízko k literatuře a příběhům, které byly svou povahou neobvyklé, vybočující například z klasického vypravěčského schématu, nebo zaplněné podivínskými postavami, jakýmisi alter egy reálných lidí. To je totiž podle mě hlavním smyslem literárního textu, otevírat brány mysli, vstupovat na neznámý terén vlastního sebepoznání. Jsem přesvědčen, že psychologická erudice a zájem o široké historické a společenské souvislosti, ve spojení s neustále vybrušovaným literárním umem, vytvořily v případě Olgy Tokarczukové směs, která dříve či později nemohla nezaujmout miliony čtenářů po celém světě…,“ svěřil se Petr Vidlák - mimo jiné - před časem v rozhovoru pro Moravskoslezský deník na otázku, čím ho konkrétně oslovují knihy této výjimečné autorky.

Pravěk a jiné časy, Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, Běguni, Knihy Jakubovy, Okamžik medvěda či Poslední příběhy - to jsou některé z titulů, které jste přeložil Olze Tokarczukové do češtiny. K nim nyní přibyl i román Empusion. Jak byste ho charakterizoval?
Jako román, který logicky navazuje na autorčinu dosavadní tvorbu, tedy opět jako silný příběh odehrávající se ve zvláštní době na zvláštním místě. Je to žánrový bildungsroman (román „formování" - pozn. aut.) parafrázující slavnou knihu Thomase Manna Kouzelný vrch, který je aktualizovaný o dnešní vnímání současných společenských a kulturních fenoménů, například hledání nového pohledu na menšiny a obecně na jakékoli odlišnosti. V podtitulu knihy stojí, že se jedná o přírodně-léčivý horor, což není asi nejpřesnější popis toho, s čím se čtenář setká, ale je tím dokonale vystiženo to, jak na vnímavého čtenáře kniha zapůsobí. Autorka Empusionem opět potvrzuje, že píše pro ty, kteří chtějí a umějí číst, hledají v textu otázky a ne vždy očekávají odpovědi od ní samotné, spíše jde o komunikaci s dílem a jeho postavami.

Přebal knihy Empusion od Olgy Tokarczukové.Přebal knihy Empusion od Olgy Tokarczukové.Zdroj: archiv Petra Vidláka

Je toto dílo určitým odklonem v dosavadní autorčině tvorbě?
Není a je naopak pokračováním v žánrové lince, kterou začala románem Veď svůj pluh přes kosti mrtvých, společensky angažované detektivce z dnešních polských Sudet. Je zároveň i jistým napojením na Pravěk a jiné časy formou vyprávění a vývojem postav. Novinkou je doba, v níž se román odehrává, tedy rok 1913, kdy byl svět na prahu velké proměny, možná stejně, jako je dnes.

Arnošt Vašíček v televizním pořadu Uchem jehly.
Zloděj tváří: nový thriller Arnošta Vašíčka okořeněný rituály židovské magie

Konzultujete se spisovatelkou některé detaily, pokud jde o dosavadní díla?
Ano, konzultuji a vždy si nechám nejasnosti vysvětlit. Plně respektuji tvůrčí záměr autorky a mám velkou výhodu v tom, že se s Olgou dobře známe, takže se spolu můžeme pobavit o čemkoli. To velmi usnadňuje překládání, neboť není nutné přemýšlet o různých variantách vlastní interpretace. Jako překladatel se cítím být tím nejdůslednějším čtenářem, což znamená především to, že cítím velkou zodpovědnost jak k originálu, tak k překladu. Autorka mi s tímto břemenem pomáhá, protože si na rozdíl od mnoha jiných autorů práce překladatele skutečně a moudře váží.

Setkal jste se s Olgou Tokarczukovou od té doby, kdy ve Stockholmu přebírala Nobelovu cenu, kde jste byl osobně přítomen?
Bohužel jsme se od té doby z důvodů velké zaneprázdněnosti nás obou osobně nesetkali. Ale díky digitálním technologiím nemám pocit, že by tím naše vztahy nějak utrpěly. Myslím, že kvalita setkání není až tak moc závislá na tom, jak moc osobní, či fyzická je. Ale předpokládám, že to není zcela korektní pohled na dnešní komunikační technologie, jimiž okázale opovrhujeme, ačkoli je všichni tak rádi používáme.

Daniela Kolářová a Stanislav Šárský, 30. září 2023, Národní divadlo, Praha.
Thálie opět i pro Ostravu. Cenu v Praze přebrali Stanislav Šárský a Tomáš Savka

Nakolik vidíte do její „spisovatelské dílny“? Chystá něco nového?
Olga pořád píše, každý den, pravidelně. Není schopna nepsat. Není to pro ni jen práce, ale doslova nutkání, a to ji nutí tuto činnost vykonávat i přes značné fyzické nepohodlí. Ale co přesně zrovna teď píše, netuším. Dozvím se to, až bude mít text obrysy, v nichž bude zřejmý budoucí obsah. Sám jsem nesmírně zvědavý, co to bude tentokrát a čtenářům mohu slíbit, že si knihu budou moci přečíst i v češtině.