DENÍK PŘEDSTAVUJE

Jak vznikl nápad založit Českou školu právě ve Frankfurtu, co bylo impulzem?

Pro české rodiny žijící v zahraničí je složité navázat vzájemný kontakt a v cizím prostředí děti mateřštině naučit. Základem bylo vytvořit platformu, která bude rodiče podporovat v mnohojazyčné výchově a kde se jejich děti naučí česky mluvit, číst a psát, a zároveň si osvojí znalosti českých reálií. Důvodem jsou také české zákony, které sice řeší situaci zahraničních dětí v Čechách, ne však českých dětí v zahraničí. I děti s českým občanstvím žijící v zahraničí musí být zapsány na kmenové škole v České republice a skládat rozdílové zkoušky. Dodržování tohoto zákona svépomocí je složité.

Jedná se o doplňkovou školu. Co obnášelo takovou instituci zařídit? Byly zainteresované instituce vstřícné?

Nejdřív bylo nutné zmapovat situaci, zda je nápad smysluplný. Pak musíte zajistit prostory, najít děti, vhodné učitele a odhadnout finance. Další krok je legalizace školy, založit její správní instituci v našem případě je to spolek. Ten zaregistrovat v soudním rejstříku ve Frankfurtu a na české ambasádě. Pak vás čekají jednání o statusu neziskovosti na finančním úřadě, zřízení konta, pojištění atd. Práce je to moc, proto jsme hledali silné partnery. Iniciativu podpořilo České centrum Berlín a sdružení Českých škol bez hranic. Projekt zastřešuje velvyslanec České republiky v Německu. Jde sice jen o formální spolupráci, ale otevřelo nám to pár dveří a ulehčilo práci. Náš největší problém byl a je nedostatek peněz.

Jak reagovali rodiče? Potýkali jste se s nějakými potížemi při náboru dětí?

Největší problém byl, jak oslovit rodiče. Češi žijí v zahraničí roztříštěně, inzeráty nepomůžou a úřady také ne. Neexistují statistiky, kolik českých dětí v zahraničí žije, a taky existuje zákon o ochraně osobních údajů. Napadlo nás informovat média v České republice, skoro devadesát procent rodičů se o nás dozvědělo od příbuzných z ČR. Zájem je veliký, máme za sebou první rok působnosti a Česká škola Frankfurt je největší českou doplňkovou školou v zahraničí.

Nejdříve začala fungovat škola mateřská, později jste zahájili i výuku dětí školních.

Od 5. února 2011 jsme se začali scházet nejdříve jen s rodiči a dětmi ve věku 18 měsíců až šest let, v září 2011 jsme začali vyučovat děti školou povinné. Nově jsme také otevřeli kurz češtiny pro dospělé. Dnes vyučujeme v osmi třídách skoro osmdesát dětí a deset dospělých.

Chcete, aby šlo o systematickou výuku, nejen o jakýsi zájmový kroužek češtiny. Jaké předměty a kdo je vyučuje?

V naší škole vyučují vysokoškolsky vzdělaní učitelé, jejichž mateřským jazykem je čeština a mají zkušenosti s vícejazyčností. Náplň výuky se drží rámcového vzdělávacího programu České republiky, jen formu jsme přizpůsobili typu naší školy. Předměty český jazyk a literatura, prvouka, zeměpis a dějepis českých zemí vyučujeme hrou, aby se děti v sobotu do školy těšily. Naše děti přes týden navštěvují německé školy, u nás jim jen doplňujeme znalosti o České republice. Jsme taková škola neškola. Od rodičů máme zprávy, že děti do soboty nemůžou dospat, jak se těší.

Jak vyučování probíhá?

Tak například u předškolních dětí vyučuje loutka Broučka, se kterým se mluví výhradně česky. Vyprávějí mu zážitky, učí se s ním nové básničky, písničky, říkadla a hrají hry. Struktura hodiny je neměnná, má jen jiný obsah. Úroveň znalosti češtiny jednotlivců je značně rozdílná, protože k nám chodí děti z českých rodin, ze smíšených, ale také třeba vnuci českých emigrantů.

Do školy ale nechodí jenom děti…

To je fenomén. Většinou jde o tatínky, kteří do školy děti doprovázejí a čekání využívají k tomu, aby se naučili česky. Přes týden v rodinách nastávají vtipné situace, kdy se rodiče učí s dětmi a děti jim vysvětlují, jak je to česky správně. Tatínky to motivuje se češtině intenzivněji věnovat, chtějí před dítětem obstát. Čeština se stala součástí jejich života a napomáhá stmelení rodin. Setkáváme se s případy, kdy jsou zahraniční rodiny proti tomu, aby se dítě učilo česky. Pokud se nám podaří získat partnery, matky mají mnohem lepší šanci češtinu v rodině obhájit.

Stát v čele takovéto instituce obnáší jistě spoustu starostí. Ty finanční nevyjímaje. Z čeho se provoz školy financuje?

Organizace školy v našem měřítku je velmi náročná, ale největší problém jsou finance. Jsme občanská iniciativa, provoz školy tedy funguje na základě samofinancování. Rodiče platí minimální školné a my z peněz musíme vše uhradit. Největší část jde na nájem, lektoři dostávají symbolické honoráře, odborní asistenti a ostatní pracovníci školy pracují zdarma. Každý z nás se musí vedle školy něčím živit, jinak by to nešlo.

Ze strany českého státu jsme finanční podporu ještě neobdrželi, ale usilujeme o ni. Problém je, že v legislativě nejsou české zahraniční školy právně zakotveny. Pokud peníze dostaneme, tak na podporu krajanských aktivit jako spolek. Dostali jsme už ale třeba knížky, s věcnými dary se na nás obracejí i soukromé osoby.

Co dalšího pro děti i dospělé ve škole chystáte?

S dospělými jsme například uspořádali prohlídky muzeí v češtině, s dětmi opékáme špekáčky, slavili jsme českého Mikuláše s rekordní účastí až tří set lidí. V září nás navštívilo brněnské divadlo. Do budoucna plánujeme otevření české dětské knihovny, máme však problém s prostory.

V Německu už žijete pár let… Jaké to bylo, „přesadit“ se z Ostravy do jiné země?

Přesun do Německa jsem prožívala jako velké dobrodružství. Vždy mě lákalo odejít na zkušenou, proto jsem se těšila. Odcházela jsem však s představou, že se za dva tři roky vrátím, a dnes už tady žiji deset let.

close zoom_in Zažívala jste pocity vykořenění?

Ty jsou aktuální i dnes. V zahraničí si uvědomíte drobnosti, které vám chybí. Vrátit se ale není jednoduché. Manžel je Němec, je tady doma. I když máme vybudované zázemí, kořeny jsem nezapustila.

Jak vás vnímalo okolí, rodilí Němci?

Němci se chovají velmi zdvořile a k cizincům přívětivě, ale najít si přátele je složité. Velké rozdíly se dělají mezi osobním a pracovním životem. Jako problém dodnes vnímám předsudky. Výjimkou nebyly dotazy, zda umím pracovat s faxem či zda máme teplou vodu. To mě šokovalo. Německo je však velká země, paušalizovat by nebylo správné. Setkala jsem se i s takovými Němci, kteří mají o České republice lepší přehled než já.

Co jste se musela naučit, s čím se smířit, na co si zvyknout, co tolerovat?

Překvapilo mě, že se zdvořilé vyjadřování nepromítá do chování. Mladší nedají přednost starším ani těhotným, muži ženám nepomohou do kabátu, při vstupu do místnosti příchozí zdraví jen zřídka a v kavárně při setkání s přáteli si účet platí každý sám. V Čechách se mi zase rozpadla přátelství. Když se vystěhujete, začnete si od nuly budovat nový svět. Není možné opečovávat vztahy staré i nové se stejnou intenzitou. Smířit se s tím bylo těžké.

Co ryze českého nebo třeba rovnou ostravského vám dnes chybí?

Jednoznačně pohoda, spontaneita a „razovita mentalita“ Ostravska. K tomu patří třeba i přátelská atmosféra na pracovišti, vtípky. To tady nezažijete.

Vzpomenete si na nějakou kuriózní historku z doby, kdy jste začala v Německu žít?

Když jsem si vyřizovala evropský řidičský průkaz, vedoucí oddělení si spletla Česko a Čečensko. Nebyla jsem schopna vysvětlit jí, že to jsou dvě různé země. Kuriózní je, že dodnes existují německé úřady, kde naše občany vedou pod kolonkou Československo. Spousta cizinců neví, kde Ostrava leží, ale o Stodolní už slyšeli…

Pojďme trošku do minulosti. Čím jste chtěla být jako dítě?

Chtěla jsem učit. Nakonec jsem vystudovala sociální pedagogiku, ale po škole začala pracovat v médiích. Po pár letech jsem se dala na studium marketingových komunikací v ČR, studium už dokončila v Německu. Dnes si myslím, že jsem se naštěstí jako pedagožka neuchytila. Organizační a projektová stránka mi sedí lépe.

Co neumíte, ale chtěla byste se naučit?

Umět více jazyků. Kvůli kinematografii, protože film v originále je vždy lepší. Dívat se na český film v němčině, to je katastrofa, a naopak.

Stalo se vám, že jste v životě něco prošvihla, co už se nedalo vrátit zpátky?

Já toho prošvihla dost, ale zase jsem stihla jiné věci. Člověk nemůže sedět na dvou židlích najednou, i když se o to marně snažím celý život.

Trápí vás nedostatek času? Pronásleduje vás něco, co byste ráda udělala, ale neustále to odkládáte na neurčito?

Problém s časem má v dnešní době každý. Průšvih je v tom, že nedostatek času nás okrádá o prožitky. Nemůžeme si je plně vychutnat. Marně se pokouším krátit seznamy povinností a věcí, které musím nebo bych ráda uskutečnila.

Dokážete dělat kompromisy?

Čas mě kompromisům naučil, bez boje se k nim však přikláním zřídkakdy. Protistrana to se mnou nemá lehké.

Jakou jste kdy v životě dostala dobrou radu?

Nejlepší životní radu mám od kamarádky z Ostravy, a to že manželství je týmová práce. Když táhnete za jeden provaz, překonáte vše.

Je nějaké heslo, rčení, moudro, kterým se v životě řídíte?

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. V praxi bohužel lidé vynakládají víc energie na vymýšlení, proč něco nejde, než aby se zamysleli nad tím, jak to zrealizovat.

OBLÍBENÉ…

… barva: Jak kde doma světlé krémové barvy, v šatníku tlumené

… knížka: Teď to jsou příběhy lidí s multikulturní tematikou.

… místo: Po ránu na naší terase s čerstvou kávou.

… město: Praha, Kroměříž, ale také Amsterdam nebo Vídeň.

… film: Každý dobrý film. Vyhraněný je však můj manžel, film Pelíšky se naučil nazpaměť.

… televizní pořad: Oblíbených mám hodně, co nemám ráda, jsou show ve stylu Ein Kessel Buntes. A toho vysílá německá televize až moc.

… hudba: Česká klasika od Rottrové přes Vlastu Redla po Jarka Nohavicu. Ze zahraničních Adele nebo Roger Cicero.

… roční období: Podzim pro všechny jeho zemité barvy.

… jídlo: Sýry všeho druhu a poctivý větrník. Ten v Německu neseženu.

… zvíře: Pes.

… květina: Lilie.

… parfém: Pure od Jil Sander.

… webová stránka: www.ceskaskolafrankfurt.de

K KARTY. Nechala jste si někdy vyložit karty, věříte kartářkám?

- Předpovídat budoucnost si nenechám, nechám se radši překvapit.

A AMERIKA, nebo ASIE? Kam raději?

- Ani jedno jednoznačně Evropa a její historie…

T TRPĚLIVOST. Považujete se za trpělivého člověka?

- Ne, ale učím se jí. Okolí mi ale říká, že jsem v některých záležitostech trpělivá až moc…

E ELIXÍR. Jaký elixír byste potřebovala denně popíjet?

- Mně by měli servírovat spíše antielixír. Když rozdávali energii, asi jsem šla dvakrát…, takže ji dobíjet by bylo trestuhodné.

Ř ŘEMESLO. Které řemeslo byste bez vyučení zvládla?

- Šití, to aplikuji s radostí i v praxi.

I ILUZE. Jaká byla vaše zatím největší životní iluze?

- Že s pílí a úsilím dosáhnete všeho. Pokud nemáte štěstí, nezmůžete nic.

N NÁSTROJ. Hrajete na nějaký hudební nástroj?

- Před lety jsem docela obstojně ovládala housle, kytaru a flétnu. Dnes maximálně triangl.

A AUTO. Které je vaše oblíbené?

- Combi. Stále něco převážíme a nikdy nemáme místa dost.


S SPORT. Věnujete se nějakému sportu?

- Procházky přírodou a trénink s naším psem. Dokonce i v dešti a mrazu si to dokážu vychutnat. A to i ve chvílích, kdy mi náš pes dává zřetelně najevo, že do toho počasí by šel jen blázen.

P PLÁČ. Co nebo kdo vás stoprocentně rozpláče?

- Skvělý vtip nebo extrémně komická situace. To pláču smíchy.

I INSTINKT, nebo ROZUM? Co vítězí?

- Vždy jsem si myslela, že instinkt. Čím jsem však starší, tím více převažuje rozum.

E ERB. Jaký znak by se objevil ve vašem erbu?

- Lev, protože je to symbol mého domova.

S SNÍH, nebo MOŘE? Co vám více vyhovuje?

- Sníh, který v Hesensku postrádám.

S SAMOSTATNOST. V čem si rozhodně sama neporadíte?

- Vyřídit vlastní papírovou agendu. I když za tím je spíš nechuť, protože mě to unavuje a nebaví…

VIZITKA

KATEŘINA SPIESS-VELČOVSKÁ

Narodila se v roce 1976 ve znamení Ryb v Ostravě. Od roku 2002 žije v Německu, má české občanství. Vystudovala ekonomickou fakultu University of Business, Technology and Design v německém Wismaru. V České republice působila v médiích, v Německu pracuje v oblasti marketingu. Hovoří pěti jazyky. Je vdaná, její manžel pracuje ve finančnictví. Žije ve Frankfurtu nad Mohanem, kde před rokem založila Českou školu, která je partnerem organizace Českých škol bez hranic (síť českých škol v zahraničních metropolích, jako v Londýně, Paříži nebo Bruselu).