Na vernisáži převládaly ženy v různém věkovém složení, přišla i početná skupinka lékařů, zejména sběratelů výtvarného umění, ale také řada místních fotografů. Sáru Saudkovou jsme ještě před vernisáží požádali o rozhovor.

V ostravském Chagallu jste samostatně vystavovala před dvanácti lety. Jakým směrem se od té doby ubírala vaše tvorba a zaznamenala jste v tomto směru nějaký posun či změnu při své práci?
Někdo by to možná považoval za málo progresivní, ale jsem pyšná na to, že si jdu stále svou cestou, která je zdánlivě stejná. Ale pořád na ní stále dokumentuji své životní okamžiky, lidi, které potkávám, včetně dětí, ty moje už dorůstají. Jsem ráda, že mé fotky se líbí, nějak se vyvíjí, vyprávějí o mém životě a jsem to pořád já…

Letos v dubnu jste oslavila pětapadesáté narozeniny. Udržujete si stále štíhlou postavu a dokonce někdy fotíte sama sebe takříkajíc „v rouše Evině“.
Nic jiného mi totiž někdy nezbývá. Na současné výstavě v Ostravě mám několik fotek, které jsem dělala k výročí Andyho Warhola a měla jsem na to pouze den. A než bych hledala narychlo nějakou modelku, tak jsem to musela vyfotit sama se sebou, což je znouzectnost. Ale považuji to za poctivé, když cvakám jiné lidi. Ne že bych se před objektiv a kameru hrnula, stydím se, ale i tak se občas musí… (úsměv na tváři Sáry Saudkové – pozn. red).

Na vernisáž přišlo poměrně hodně žen. Přijímají vaše fotky ženy a muži rozdílně?
Nevidím v tom velký rozdíl, ale je pravda, že ženy některé fotografie dovedou více ocenit, takže při čtyřech dětech si to od těch ženských více vážím.

Když hovoříte o dětech, jde některé z nich ve vašich šlépějích?
Je asi předčasné o tom hovořit, byť dceři je dvacet a ráda kreslí a kluci už mě výškově přerůstají. Ale jsem šťastná, že zatím převládají radosti nad starostmi, pokud jde o výchovu. A když vidím, že se z nich „vylíhli“ krásní motýli a energie do nich vložená se vrací, tak je to nádherné.

Dáváte přednost černobílé fotografii před barevnou. Proč?
Domnívám se, že černobílá fotografie tónovaná do hnědé, je výraznější, nepotřebuje další barevná pozlátka či perličky, i když to lidé rádi mají. Na barvu fotím opravdu jenom výjimečně.

Vím, že s fotografem Janem Saudkem už nejste delší čas, ale občas se v bulváru hovoří o nějakých vašich vzájemných „střetech“. Jak je to doopravdy?
Žádné střety nemáme a šly mímo mě, to si vymýšlí bulvár. Byly to střety mezi Janem a agenturou o porušení autorských práv a já s tím nemám nic společného…

Vystudovala jste Vysokou školu ekonomickou v Praze, ale věnujete se fotografii. Nelitujete toho?
Já nikdy ničeho nelituji, nic neplánuji, takže se stalo, že moje cesta se ubírá tímto směrem, což jsem ani já nepředpokládala. Ale mě to baví a nedělám někde zavřená v nějaké firmě „byznysmena“ či ekonoma.

V dubnu jste oslavila půl kulatiny. Říká se, že s věkem člověk zmoudří. Pociťujete to na sobě?
Ani moc ne. Jsem stále stejně naivní. Stále se vrhám do všeho po hlavě, ale už dovedu šetřit síly, někdy se jakoby zastavit a pokochat se třeba maličkostmi, a když zjistím, že mám třeba hodinu volna, tak skutečně se snažím nic nedělat.

Připravujete nějaké další výstavy?
V září budu mít výstavu v Synagoze v Českém Krumlově a později v Teplicích, takže se to zase tak nějak rozjíždí po tom covidu, což jsem ráda a těším se.

A co knihy?
Mám už hodně dlouho rozepsané dvě knihy. Věřím, že tu jednu dokončím do konce letošního roku. Měl by to být kriminální thriller, také bych ráda napsala knihu o řemeslech, fortelu jedinců, tak snad to vyjde.