Co pro vás znamená státní vyznamenání, které vám udělil pan prezident?

Ocenění mé práce doma i v zahraničí. Moc mě to potěšilo.

Přemýšlel jste někdy předtím, že byste mohl být na Hradě takto oceněn?

Někdo o tom možná uvažuje, ale mě to nikdy nenapadlo.

Jste uznávaný operní a koncertní pěvec, čím vás naplňuje toto povolání?

Když vidím odcházet domů šťastné lidi po mém vystoupení, když se prodávají mé desky, když mám vyprodané koncerty a kalendář zaplněný na pět let dopředu. V příštím roce mě doma vedle několika koncertů čeká i předvánoční turné s vynikající sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou (rodačkou z Bohumína pozn. red) a premiéra opery Benjamina Brittena Billy Budd v režii Daniela Špinara v pražském Národním divadle. V zahraničí pak angažmá v Bruselu, San Francisku v londýnské Královské opeře v Covent Garden.

Duše umělců jsou obvykle dosti citlivé, byly ve vašem životě momenty, kdy jste chtěl zpěvu zanechat?

Bylo to v době, když jsem byl v začátcích své pěvecké kariéry v angažmá ve vídeňské Volksoper. Nedařilo se mi tam, a tak za jedno z nejlepších rozhodnutí v životě považuji fakt, že jsem odtamtud dobrovolně odešel. Byl to risk, ale vyplatil se.

Co vás pak přimělo vrátit se zase zpátky na jeviště a pódia?

Úžasný pedagog. Paní Miluška Fiedlerová. Po dlouhá léta byla sólistkou pražského Národního divadla a tato vynikající sopranistka se rozloučila se Zlatou kapličkou dobrovolně ve svých šestapadesáti letech, byť ještě byla ve vynikající kondici. To dokáže jen málokterá operní pěvkyně. Paní Miluška se poté přestěhovala do Bratislavy, kde se věnovala pedagogické činnosti. Z dlouhého seznamu jejích úspěšných žáků připomenu alespoň jediné jméno: Simona Houda-Šaturová.

Chtěl jste být odmalička operním pěvcem?

Ne, nikdy. Víc se mi líbila pop music. 

Proto jste si občas během své dosavadní kariéry „odskočil“ do jiného žánru?

Určitě, protože je to vítaná změna, která mě baví a těší. Každý žánr má svůj půvab a ničemu se nebráním. Teď právě pracuji na šansonovém albu, což je zase něco úplně jiného než loňské vánoční album X MAS. Vždy chci mít na svých albech zajímavé hosty. Loni to byli už zmíněná Kateřina Kněžíková a ve světě velmi uznávaný basbarytonista Adam Plachetka. Album X MAS je prodejně tak úspěšné, že jsme za něj obdrželi Zlatou desku Supraphonu. Na šansonovém albu budu mít také velmi zajímavé hosty a jednu píseň mi na ně napsal a jednu otextoval ostravský patriot Martin Chodúr.

Vaše manželka Hana Zagorová je také velmi populární zpěvačkou. Jak se žije v pěveckém manželství?

Přeji všem, ať zažijí tak krásných šestadvacet let, co jsme prožili my s Hankou.

Paní Hana pochází z Ostravy-Petřkovic. Jaký je váš vztah k Ostravě, potažmo Moravskoslezskému kraji?

Několikrát jsem tam vystupoval, vždy tam bylo nesmírně vnímavé a vděčné publikum. Těším se k vám na další koncerty v příštím roce.

Často vystupujete na světoznámých operních scénách. Kde se cítíte nejlépe?

Doma a v New Yorku. Metropolitní opera má zcela zvláštní a ojedinělou atmosféru a akustiku. Vysoká je i úroveň inscenací a publika. A nesmím zapomenout na to, jak skvěle se o nás vedení tohoto operního domu stará a jak báječný servis nám poskytuje.

Náš rozhovor vzniká v době, kdy pobýváte pracovně v Paříži, kde studujete novou roli. Můžete prozradit čtenářům Deníku, o co konkrétně půjde?

V Paříži jsem letos už podruhé. Na scéně pařížské Národní opery, Bastille, jsem účinkoval v opeře Alana Berga Vojcek, ve které jsem si zahrál a zazpíval roli tambourmajora. Letos v říjnu jsem se do Bastille vrátil a právě zkoušíme Janáčkovu operu Z mrtvého domu, ve které mi opět připadla role Luky Kuzmiče. Jde o inscenaci slavného operního a divadelního režiséra Patrica Chéreaua a já měl to štěstí, že jsem několikrát účinkoval v jím skvěle a objevně režírovaných operách. Škoda, že před čtyřmi lety zemřel. Moc jsme si rozuměli. V Paříži odehrajeme šest představení a hned po návratu mě čekají koncerty doma. Třetího prosince s Moravským klavírním triem ve Frenštátě pod Radhoštěm, 10. prosince s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín na zámku v Holešově a 17. prosince koncert pro UNICEF. Ten se uskuteční v pražském Obecním domě a doprovodí mne Symfonický orchestr hlavního města Prahy. Mým hostem bude skvělá slovenská sopranistka Andrea Danková, se kterou jsem na začátku roku účinkoval v Janáčkově opeře Káťa Kabanová v Královském divadle v Turíně. A pochopitelně si 12. prosince nenechám ujít Hančin tradiční vánoční koncert v pražské Lucerně.

Co byste chtěl ještě v životě dokázat nebo byste si chtěl splnit něco, co se vám zatím nepodařilo?

Splnilo se mi strašně moc věcí, o kterých se mi nikdy nesnilo. A co se mi ještě nepodařilo, tak věřím, že se ještě podaří. Vůbec bych se ale nezlobil, kdyby všechno zůstalo co nejdéle, jak je právě teď.