Spisovatel Miroslav Stoniš patří k matadorům ostravské literární scény. A i ve svých osmasedmdesáti letech usedá každý den k počítači, aby napsal další stránky svých nových opusů. Vánoce sice nijak zvláště neslaví, o svátcích bude především vzpomínat na krásná léta prožitá se svou ženou Janou, která mu před časem zemřela…

Prý patříte k nejpracovitějším prozaikům v Obci spisovatelů České republiky, pokud jde o severní Moravu a Slezsko.
Práci se nevyhýbám, ale to je pouze můj způsob obrany proti nudě, možná proti beznaději. Co jsem ovdověl a žiji sám, co mám dělat? Tahat se po hospodách? V tom jsem nikdy nenacházel žádné potěšení. Běhat za holkama? Prosím vás, v mém věku? Stal bych se trapným a některý můj kolega by o mně mohl napsat posměšný román. Zkrátka a dobře, nezbývá mi než psát, bych jakžtakž přečkal svůj život…

A dokonce máte údajně rozepsáno několik románů?
Vždy ráno vyskočím na neosedlaného koně své potrhlé fantazie a proháním se na něm po lučinách snění, dokud kůň nepadne a nevydechne naposled. A já náhle zjišťuji, že už nejsem sám, zapadám mezi své postavy a žiju nikoli svůj, nýbrž jejich život, což je osvěžující. A je mi lhostejné, zdali ty postavy ke mně přišly ze starověké Kréty nebo z ulic současné Ostravy. A že bych měl rozepsáno několik románů? Ano, v poslední době jsem dopsal čtyři tituly, avšak nemohu se od nich odpoutat, stále se k nim vracím a když shledám, že v některé kapitole je více prázdných slov než na Šumavě smrků napadaných lýkožroutem, nechávám je sežrat klávesou delete a píšu kapitolu znovu a jinak.

Můžete nám prozradit aspoň názvy těch čtyř titulů?
Proč by ne. Pánubohu do oken, to je poněkud smutný, ale laskavý příběh lásky starého muže k mladé dívce, potom román Panna mého života, což je naopak příběh veselý a rozmarný, možná dokonce bizarní. A zbylé dva rukopisy jsou detektivky. A tu vám musím říct, že má žena Jana hned ráno po svatební noci po mně chtěla, abych napsal detektivku. Nevím, co ji to napadlo, po svatební noci detektivku! Nikoli milostný román, jak bych očekával. Celých čtyřicet sedm let jsem pak Janě nějakou tu detektivku sliboval, ale jak to už bývá – sliby chyby. Nevím, jak to chodí v nebi, on to asi neví ani papež, ale jsou-li v nebi povoleny detektivky, jak rád bych je vložil Janě do ruky. První se jmenuje Vražda u řeky a odehrává se u Odry, na Nové Karolině a na Polanské nivě, a ta druhá se jmenuje Vrahův stín na těle mé ženy a je ze současné Prahy.

Vídáváme se na vernisážích, divadelních představeních, koncertech, literárních akcích. Čím si udržujete – řečeno kunderovsky – onu lehkost bytí?
Lehkost bytí není nic jiného než tvrdohlavost, která se odmítá smířit s tím, že ta lehkost je zatraceně těžká. Ostatně já už chodím do společnosti jen občas, a když už se někam vypravím, tak jen žasnu, že už nikoho neznám a všichni jsou mi cizí. Jakpak by ne, moji nejlepší ostravští přátelé jsou již po smrti – Slávek Juřina, Jan Drozd a Karel Haruda.

Co vás zaujalo v poslední době na naší kulturní scéně?
Dočítám Velmistra, což je čtvrtý díl rozsáhlé románové pentalogie Zahrada spisovatelky z Opavy Jany Richterové. Nádherná četba! Zvláštní román, s podobným jsem se ještě nesetkal. Reálný život se v Zahradě prolíná se životem nadreálným a dohromady tyto dva životy vytvářejí něco úplně nového, jedinečného a přitažlivého. Mohu jen litovat, že už se nedočkám té chvíle, až Jana Richterová bude ve Stockholmu přijímat Nobelovu cenu za literaturu. A pak se také letos na podzim objevila sbírka absolutní poezie Lydie Romanské Sirka Henriho Bremonda, která představuje nový tón její poezie. Sbírka byla při prezentaci v Knihcentru přijata velkým potleskem, ale nejhlasitěji jsem tleskal já. Poezii jsem vždycky nejraději četl ve vaně, to je pro vnímání poezie mnohem vhodnější místo než splav na lučním potoce, ale protože teď ve své garsonce mám jen sprchu, musel jsem s Lydií Romanskou ulehnout pod peřinu. Aby mi bylo rozuměno – s její poezií.

Kdo nebo co vám udělalo v poslední době největší radost?
Nad touto otázkou nemusím přemýšlet ani setinu vteřiny. Mým jediným potěšením a radostí je můj vnuk Otík, jenž se už dožil požehnaného věku devatenácti nikoli let, nýbrž měsíců. Je to rarášek, veselý a hravý, těší ho svět a maminka a tatínek jsou pro něho všechno. Chlapec má kliku, že se narodil právě Lucce a Markovi. A oni také mají kliku, že se jim narodil právě takový klučina. Mohu jen litovat, že se Otíka nedožila moje žena. Zbláznila by se z něho radostí. A možná, že by dokonce zapomněla mi připomínat, abych jí už konečně napsal tu detektivku, jak jsem slíbil po svatební noci!

Dříve jste napsal také několik divadelních her. Nelákává vás v tomto ohledu nějaké nové téma?
Každý týden napíšu, věřte nevěřte, několik nových skvělých her. V tu příjemnou chvíli, kdy upadám do spánku, zmocňují se mé hlavy postavy z různých dob, od starého Řecka a ještě staršího Egypta, postavy z evropského středověku, ale také lidé naší současnosti, a než se naději, před očima se mi rodí nové příběhy, osudy hrdinů se zauzlovávají, dochází k překvapivým zvratům, často padají hlavy, scéna je barevná a proměnlivá a nikdy, nikdy se nestane, že by někdo nepadl do témat lásky, neboť co by to bylo za divadlo bez milování aspoň na jednu noc nebo i na celou věčnost…

Takže inspirace je, ale v čem je problém, že nevznikají?
Nejzajímavější okamžiky v mých hrách nastanou tehdy, když se postavy ze starého Řecka a naší současnosti promíchají do jednoho chumlu a vytvářejí dramatický příběh spolu. Co já vím, například Archimédes a Einstein. A nedosti na tom! Ty divadelní hry, které se mi zjevují, sám režíruji. Vůbec to neumím, ale to nevadí, jelikož vím, že jsem napsal natolik dobré hry, že je nezničí ani má neumělá režie. Když se ráno probudím, říkám si, kam se ta hra ze včerejšího večera poděla? Nezůstalo z ní ani slovo! No a co, večer se mi bude zdát nová a bude stejně krásná jako všechny předchozí…