A těch, jak se zdá, má autorská dvojice Miroslav Sehnal a Břetislav Uhlář více než dostatek. Už si srdnatě pobyli například na onom světě (v knize Hodinu pod drnem), poté se vydali do končin nebeských (Hodinu v nebi) a nyní bylo na řadě peklo. A po návratu z něho přišla na svět další knížka Hodinu v pekle.

Důležitý je pochopitelně i její podtitul, který zní: (Ne)veselé obsese, mánie a deprese. Peklo, peklo… Jenže obsese, mánie a deprese, není nám to všechno setsakramentsky známé? Toho si přece normální člověk dostatek užije v tom našem vezdejším světě. Je to snad v pekle stejné? A je ten náš svět veselý, neveselý nebo (ne)veselý? A jaké může být ve srovnání s ním to sehnalovsko--uhlářovské peklo? Prý je (ne)veselé, ale v jejich podání kolikrát i veselé.

A možná ještě častěji po čertech neveselé. Samé obsese, samé mánie, samé deprese. Jenomže se to týká nás obyčejných, politikové si lebedí v nějakém nebíčku, kam se Sehnal s Uhlářem nedostanou, takže jim nezbývá než psát o obyčejném peklíčku, které je samosebou tady na zemi. A je zabydleno těmi nejobyčejnějšími lidskými postavičkami, které mají ty nejobyčejnější lidské vlastnosti a jsou natolik člověčenské, že v souvislosti s nimi na nějaké obsese nebo deprese skoro ani nepomyslíme.

Stačí to, co je, co dělá i ze života na zemi noční můru a ze života v pekle zřejmě denní můru. Ještě že má člověk a naši autoři obzvlášť smysl pro humor. Právě tady nalézáme návod k upotřebení nejenom této knížky, ale i pekla na zemi stejně jako pekla v pekle: bez humoru do něho, človíčku, nelez. Poněvadž se ti přihodí tolik patálií a lapálií, že by sis bez něho nevěděl vůbec rady. Ještě že se i o peklíčku mezi námi dá psát s humorem, i když ten humor je skutečně v prvé řadě (ne)veselý, ačkoli stejně dovede rozesmát.

VLADIMÍR NOVOTNÝ