Janáčkova Sinfonietta, jejíž fanfáry se staly symbolem Janáčkova máje, vyšla orchestru spolehlivě, s řadou interpretačně zajímavých míst. Hlavní pozornost v první polovině večera však směřovala ke Koncertu pro saxofon a smyčcový orchestr Es dur op. 109 Alexandra Glazunova. V jednověté koncertní fantazii, reprezentující sólovou saxofonovou tvorbu první poloviny 20. století, přiblížil zvukové možnosti nástroje klarinetista Zbigniew Kaleta v naprosto brilantně zvládnutých efektních kadencích i v působivých lyricko-romantických plochách.
Dramaturgicky bylo zařazení tohoto díla jednoznačně zajímavé, neboť jistě mnohým posluchačům přiblížilo tento veskrze jazzový nástroj i v jeho „vážné“ poloze.
Janáčkovu Sinfoniettu a Glazunovův Saxofonový koncert doplnila ve druhé části večera Symfonie č. 7 A dur Ludwiga van Beethovena. Tato apoteóza tance, jak ji přiléhavě označil Richard Wagner, byla v interpretaci Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu Katovice skutečnou „hudbou jásavé radosti“. Ve všech nástrojových skupinách vyrovnaný (a už dokonale rozehraný) orchestr hrál pod taktovkou Gabriela Chmury od prvních tónů úvodní věty s velkým zaujetím. Druhá věta – nádherné Allegretto – nepostrádala potřebné napětí, ve třetí – tanečním Prestu – dovedl dirigent orchestr v tempu až téměř na hranici hratelnosti a čtvrtou, v níž rozhodně nešetřil zvukem, pojal jako výraz nespoutané radosti a strhujícího tanečního veselí. Beethovenova „Sedmá“ se tak stala skutečným vrcholem večera, který však po dlouhotrvajících ovacích zcela zaplněného koncertního sálu definitivně uzavřela až bravurně zahraná Mazurka z opery Halka polského skladatele Stanislawa Moniuszka. Drobný přídavek tak byl onou pověstnou „třešničkou na dortu“ a dodal večeru skutečně slavností rozměr.
