Je poněkud obtížné charakterizovat, co a v jaké formě vlastně Šuleř čtenářům předkládá. Jsou to bibliografie třiapadesáti spisovatelů severní Moravy, Slezska a Valašska, v podtitulu označených jako zapomenutí či zapomínaní. Vše doplněno ukázkami z děl beletristických i básnických. Je to práce historická, publicistická, literárněvědná, mapující některé regionální oblasti krásného písemnictví.
Co do rozsahu, množství podrobností a faktů je nedostižná. Sestavit toto dílo (včetně první i druhé knihy Laskavých medailonů) muselo být velmi pracné. Šuleř seřadil pestrou směs osobností majících v jistém čase literární či básnické ambice; někteří nepřekročili stín své doby, všeobecných názorů, víry či politických postojů. Mnozí vycházeli z lidové slovesnosti, psali pohádky, prosté venkovské a městské příběhy. Ano, i práce poněkud nadbíhající bývalým režimům.
Najdeme mezi nimi písmáky sevřené ve svém rozletu hranicemi vzdělání a talentu, což není hodnocení pejorativní, protože všeobecná úroveň kultury regionu je dána lidmi tohoto typu. A čím je jich více, tím lépe, z takového podhoubí pak vyrůstají skutečné talenty. U šesti sedmi jmen by se dalo s Šuleřem polemizovat, některá z nich nejsou dokonce ani zapomínána, natož zapomenuta, třebas takový autor Broučků Jan Karafiát.
Podobně bychom mohli jmenovat Čeňka Kramoliše, Františka Nechvátala, Františka Neužila, Marii Podešvovou, Františka Skácelíka, ale i takového J. M. Trosku. Například. Ač poněkud vyčnívají ze stanoveného rámce, do této knihy rozhodně patří.
Laskavé medailony jsou krásná kniha, výjimečná tím, že vznikla právě na severní Moravě a v Ostravě, v jiných regionech toto téma teprve na zpracování čeká.
