Psal se 8. březen 2013, když zde ve vysoké rychlosti havaroval a posléze svým těžkým zraněním v nemocnici podlehl. „Bude nám moc chybět," napsali tehdy do našich novin ve své vzpomínce děkan Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity Zdeněk Stuchlík a vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Vladimír Birgus.

O tom, že Vojtěch Bartek chybí nejenom jim, svědčilo čtvrteční vzpomínkové setkání jeho bývalých kolegů z univerzity a dalších přátel v raduňské Vošárně.

„Vojtěch Bartek byl nepřehlédnutelný. Když už jste ho neviděli, tak jste ho nemohli přeslechnout. A když jste ho neslyšeli, tak jste ho nemohli převonět, " uvedl děkan Zdeněk Stuchlík na adresu svého bývalého kolegy, který byl mj. znám i tím, jak rád a dobře vařil.

„Dnes máme první poetické odpoledne, kdy si uvědomujeme, jak byl Vojta nepřehlédnutelný," dodal děkan, který Vojtěchu Bartkovi v jeho těžkých chvílích pomáhal.

Sám Vojtěch Bartek byl přitom vnímán jako člověk, který podal pomocnou ruku každému, kdo ho o ni požádal. Další z jeho kolegů, fotograf a pedagog Jindřich Štreit v podvečerní Vošárně, v níž chvílemi pohnutá atmosféra balancovala na hranici smutku a radosti, podotkl: „Vojta miloval život, jeho výraz kurdy bele nám všem stále zní v uších."

.

Jiří Siostrzonek měl na vzpomínkovém setkání úvodní slovo. foto: Ivan Augustin

Jindřich Štreit pak připomněl i Bartkovu fotografickou tvorbu a pedagogické nadání.

Snad nejpřesněji vystihl osobnost svého bývalého kolegy zástupce vedoucího ITF, sociolog Jiří Siostrzonek: „Vojta měl vnitřní hluboký smutný svět, ale nedával to najevo. Přeji mu, aby se mu tam, kde nyní je, dostalo všeho, po čem toužil. Včetně lásky, po níž toužíme všichni."

Pravda je, že kdo se s Vojtěchem Bartkem setkal, nezapomněl na něho. Fotograf, bonviván s bílou rozevlátou kšticí, frajer v dobrém slova smyslu nikdy nešel pro peprnější slova daleko, netajil se svými nekonvenčními názory, pulsoval energií, vitalitou, pod níž občas probleskl smutek a trápení.

Vypadal, že nemá strach z ničeho, z čeho ostatní strach mají. Přesto se bál. V rozhovoru z roku 2008 přiznal: „Bojím se hlavně nemoci a na mysli nemám zrovna chřipku. Z doby, kdy jsem pracoval v dolech, jsem si jednu nemoc přinesl a není ani trochu příjemná. Bohužel dobře vím, o čem mluvím. Když se mi vrací, nutí mne přemýšlet o spoustě věcí, o kterých by člověk přemýšlet vůbec neměl. Kdyby tak u mojí smrtelné postele stál alespoň jeden člověk, který by řekl, že ten Bartek nežil zbytečně."

„Myslím, že Vojta může být tam nahoře klidný. Když nás tady tak všechny vidí, musí uznat, že se mu jeho přání splnilo. Komu z nás se to podaří?" zaznělo mj. v hloučku jeho přátel.

Kdo byl Vojtěch Bartek?

Vojtěch Bartek se narodil 19. 10. 1942 ve Frýdku a vyučil se na hornickém učilišti. Patřil k prvním absolventům Institutu výtvarné fotografie SČF a navštěvoval i kurzy Ústavu pro kulturně výchovnou činnost v Praze, zaměřené na lektory a porotce v oblasti výtvarného umění a fotografie.

V letech 1981 až 1990 působil na opavském Okresním kulturním středisku jako odborný pracovník pro fotografii. V období let 1981 až 1992 byl hlavním organizátorem a komisařem národních i mezinárodních přehlídek audiovizuální tvorby Diafon Opava a místopředsedou Mezinárodního koordinačního výboru diaporamy.

Vojtěch Bartek byl mnoho let tajemníkem ITF, podílel se na organizování fotografických projektů Lidé Hlučínska 90. let 20. století, Zlín a jeho lidé a Opava na prahu nového tisíciletí stejně jako na přípravě desítek výstav v Domě umění a Slezském zemském muzeu v Opavě a ostravské galerii Opera i mnoha expozic pro zahraniční festivaly, muzea a galerie. A hlavně ochotně a nezištně pomáhal studentům.

Nesmí se zapomenout ani na jeho externí pedagogické působení na několika středních školách či na oboru Multimediální techniky v Ústavu fyziky FPF SU. Když před měsícem otevíral v ostravské galerii G expozici Můj svět k nedávným sedmdesátinám, nikdo netušil, že to bohužel byla už poslední výstava v jeho životě.