Po konci druhé světové války se začalo obnovovat československé vojenské letectvo zlikvidované nacistickými okupanty. Vytvářely se nové letecké útvary, stavěla se letiště. Po celé republice také vznikalo hodně leteckých školních pluků. V jednotlivých turnusech těchto útvarů začali přicházet nový adepti v podobě pilotů, navigátorů, palubních střelců. Vznikaly též školy pro pozemní personál v podobě mechaniků a dalších leteckých odborností starající se o techniku.

Šlo vesměs o leteckou techniku po německé Luftwaffe s různým určením jako stíhací, školní, dopravní či kurýrní. K tomu Československo získalo i techniku od Spojenců v podobě letounů Spitfire, dále letouny ze SSSR v podobě stíhacích Lavoček, lehkých bombardovacích letounů Petljakov a legendárních bitevních letounů IL – 2 Šturmovik.

Druhá polovina čtyřicátých let a celá padesátá léta se tak nesla ve velkém rozmachu a rozvoji letectva, který měl bohužel i stinné stránky. Událo se hodně havárií i katastrof a bohužel při nich zahynulo nemálo letců i dalších členů osádky. Hodně nehod měla na svědomí i nekázeň pilota, osádky, řadu technická vada, pochybení pozemního personálu či meteorologické podmínky.

Osádce se nic nestalo

U poněkud kuriózní nehody, která se stala na tehdejším předměstí Šumperka, figuruje letoun německé produkce typu Siebel. Pozitivní na celé události bylo, že se nikomu z tříčlenné osádky letounu nic nestalo a naštěstí se nikdo nezranil ani na zemi v místě dopadu letounu.

jak se celá událost odehrála?

Dne 12. května 1953 v 10. 36 hodin havaroval v Šumperku, v ulici Krušnohorské číslo 7, letoun typu Siebel C – 3A, evidenční číslo 390, z Leteckého spojovacího a šturmanského učiliště v Chrudimi. Na palubě letounu byl pilot, poručík Milan Alušic, šturman (letovod), poručík František Izák, a palubní radiotelegrafista, podporučík Rudolf Verner.

Poručík Alušic měl toho dne cvičit několik okruhů a po skončení okruhů provést let v zóně, kde měl nařízeno cvičit stoupání po kursu, mírné a ostré zatáčky, skluz, spirálu a hadovitý let. Na okruhy vystartoval v 08.05 hodin a po provedení šesti okruhů bez závad, dostal pokyn pro plnění úkolu v zóně, kam odstartoval v 08.50.

Nařízené úkoly měl plnit v pracovním prostoru Skuteč. Do prostoru správně odstartoval, nabral nařízenou výšku tisíc metrů a v prostoru Skuteč prováděl nařízené úkony. Přešel na cvičení ostrých zatáček. Při ukončení třetí ostré zatáčky doleva a při jejím vybírání mu podle výpovědi prasklo v řízení. Letoun na žádné pohyby řídicí páky nereagoval a zůstal v levé zatáčce při náklonu asi třicet stupňů. Šturman tvrdil, že i pravé řízení se pohybovalo souběžně s levým a rovněž nereagovalo.

Rozkaz k opuštění stroje

Pilot se pomocí řídicí páky pokoušel několikrát uvést letoun do normální polohy, ale nedařilo se mu to. Když viděl, že letoun nemůže ovládnout, dal členům osádky rozkaz k opuštění letounu padáky. Všichni členové posádky přistáli na okraji města Skutče poblíž nádraží.

Nikým neřízený letoun pokračoval v letu, vítr ho unášel východním směrem. Podle výpovědí členů osádky, kteří jej pozorovali, létal v elipse, přičemž nabíral a opět ztrácel výšku.

Neřízený letoun uletěl zhruba osmdesát kilometrů. Svou vzdušnou pouť zakončil nárazem do domu v Šumperku. Naprosto rozbitý na kousky skončil v zahradách poblíž dnešní křižovatky ulic Šumavská a Jiřího z Poděbrad.

Za příčinu nehody bylo určeno přetržení spojovacího táhla od páky kardanu k páce na trupové přehradě, v zápichu závitu oka. Křidélka tak byla levou řídicí pákou neovladatelná.

O dalších osudech posádky není zatím nic známo. Milan Alušic sloužil již jako nadporučík a pilot MiG-15 u 47. průzkumného pluku v Milovicích.

Jeho další letecká kariéra byla bohužel 5. 7. 1957 tragicky přerušená, když havaroval se svým letounem MiG-15bis.

Za možnost zveřejnit fotografii Milana Alušice děkuji jeho dceři, paní Vozárové, s manželem.

Autor: Milan Sivanič