„Je zajímavé, že když jsme před jedenácti lety s touto službou začínali, vůbec se nevědělo, jestli o ni bude zájem. Dnes už mám vždy téměř plně obsazeno, místní lidé mě znají a vždycky se zdravíme,“ říká Valter Broda z Horního Žukova, který je jediným oprávněným kočím města.

Připravit kočár, postrojit koně mu zabere přibližně půl hodiny. Poté může mávnout bičíkem a jede se.

Merlin s Rivalem – tak se jmenují koně – si to v tichosti šlapou směrem k zámku každý pátek a sobotu už osm let. Cestu znají skoro zpaměti, auta je nijak nevzrušují, a kdyby přece jen chtěli lumpačit, otěže má v rukou kočí, který si koně zase rychle srovná.

U KONÍ CHTĚL BÝT ODMALIČKA

Pan Broda měl k těmto zvířatům vždycky blízko. „Narodil jsem se v rodině sedláka, koně jsme měli vždycky. Když jsem byl ještě na vojně, to už je nějakých let, dostal jsem jednoho od rodičů k narozeninám. Tehdy to ale nebylo na vožení lidí, ale na práci,“ vypráví Valter Broda, jehož koně provázejí celý život.

„Sám mám teď doma tři kladrubáky a jednoho poníka,“ prozrazuje Deníku Valter Broda.

V neděli se v kapli sv. Anny konala mše a po ní v blízké zahradě Domu PZKO Annenská pouť.
Anenská pouť přilákala hlavně starousedlíky

JAK SE DŮCHODCE MĚSTSKÝM KOČÍM STANE

Na otázku, jak se stal karvinským kočím, se smíchem odpovídá: „Přišel jsem k tomu jako slepý k houslím.“

Když coby horník odešel v pětapadesáti do důchodu, přišli za ním lidé z magistrátu, zda by nechtěl vozit kočárem turisty.

„Zprvu jsem to odmítal, kočár měl špatná kola, koně nebyli stoprocentní.

Nicméně za to, že tady vůbec jezdím, vděčí město dvěma ženám, a to paní Škutíkové a Szczypkové.“

Vůz a koně dnes patří Dvoru Olšiny, pan Broda má své pouze postroje. Dřív tomu tak ale nebylo. „První tři sezony jsem si vozil svoje koně, které jsem tam měl dva dny ustájené. Kočáru jsme taky vyměnili kola a namontovali hydraulické brzdy. Bezpečnost je pro mě na prvním místě,“ vysvětluje kočí.

Rudá hvězda se o víkendu opět objevila na těžní věži jedné z šachet. Naštěstí však jen pro filmaře, kteří zde chystali film o nejtragičtějším poválečném důlním neštěstí v tuzemsku.
Dukla 1961: Filmaři točí o tragédii v podzemí havířovské šachty

PERNÉ ZAČÁTKY

Když město před 11 lety s touto službou začínalo, málokdo věděl, co a jak. Zprvu pan Broda vozil zájemce každý den. Ve všední dny ale nebyl zájem, a tak většinu odpoledne spíše prostál.

„Zjistil jsem, že mi lidi chodí v pátek a o víkendu. Tak jsme se s lidmi z radnice dohodli, že budu vozit dvacet dní v roce, pátky a soboty o letních prázdninách.

V neděli mám volno. Mám sedm vnoučat a rodinu, se kterou ten čas chci trávit též,“ dodává Valter Broda.

CESTOU NECESTOU NAPŘÍČ PARKY

Teď už je ale všechno jinak. Romantickou jízdu kočárem si musí zájemci zarezervovat v informačním centru. Klasická projížďka trvá půl hodiny. „Za tu půlhodinu v pohodě projedeme celým parkem Boženy Němcové. Když je zájem, tak jim povyprávím, co tu všechno máme, ale spíše si povídáme. Jízdu kočárem si ale lidé mohou pronajmout i na hodinku. To je zavezu i do lázeňského parku, stihneme v pohodě oba,“ říká Valter Broda.

Aby taky ne, koně chůzí ujdou pět až šest kilometrů za hodinu, klusem zvládnou i dvanáct. Klientela je velmi různorodá: většinou obyvatelé Karviné a okolních měst, ale občas také turisté až z Kanady.

Beskyd Rallye Turzovka zavítala v pátek také do historického jádra Karviné, kde auta a motorky zaplnily celé náměstí i okolí přilehlého zámku.
Úsměvy krásných dam, krása starých aut. Přijela Beskyd Rallye Turzovka

„Karviná je v tomto ohledu raritou. Má vlastní kočár i kočího, oproti například Praze jsou i ty ceny úsměvné. Navíc se jezdí přírodou, což mí pasažéři milují. A právě to se mi na této práci líbí – pozorovat to jejich nadšení a radost,“ dodává důchodce a vozataj v jednom.

KATEŘINA PARAIOVÁ