Do projektu, na jehož konci bude spousta slávy, spojené s publicitou a fériemi na ostravské Stodolní ulici, vložilo svůj um celkem čtrnáct známých prozaiků, básníků, písničkářů, ale i filmařů a literárních teoretiků.

Připravili hru, do níž se může zapojit úplně každý, stačí si vybrat „rozehrávku" v podobě prozaického odstavce, sloky básničky či písničky, a dopsat k ní pokračování – vlastní odstavec nebo sloku. Fantazii se meze nekladou, rozvíjet dějové zápletky i poetické scenérie je možné naprosto libovolně. Stejně tak se lze rozhodnout i pro kteréhokoliv z „rozehrávačů", pokud vás políbí Múza, staňte se klidně spoluautorem všech. Budete-li až třetím, čtvrtým nebo dalším přispívatelem za „rozehrávačem", na vašich šancích to nic nemění. Pokaždé navazujte na celek, nikoliv pouze na první „rozehrávku".

Při konečné selekci, kdy se dostanou ke slovu literární teoretici, tak spíše dosáhnete mety nejvyšší – otištění některého z vašich literárních počinů v časopise Obce spisovatelů Průhledy.

JAK SE ZAPOJIT DO HRY?Na e-mail web.msdenik@denik.cz pošlete vlastní pokračování vybrané rozehrávky (můžete klidně všech), připište své jméno a příjmení, přidejte pár slov o sobě. My vaše příspěvky postupně zveřejníme připojením za vybranou rozehrávku, aby na váš příspěvek mohli navázat další hráči. S přemýšlením neotálejte, na konci září se brána k vaší literární slávě definitivně uzavře. Tak s chutí do toho!

Prozaik, scénárista, dramatik. Debutoval v patnácti letech v časopise Větrník a v Československém rozhlase, pro který napsal okolo 200 fejetonů a krátkých povídek. Vydal desítku knih, je autorem prozaické části satirické ságy Hodinu před svítáním, V hodině svítání, Hodinu pod drnem, Hodinu v nebi a Hodinu v pekle. Jeho texty jsou překládány do Polštiny, Němčiny i Arabštiny.

2. Rozehrávač: Miroslav Sehnal

close Miroslav Sehnal zoom_in Zde je jeho prozaická „rozehrávka":

Do banky vstoupil svalnatý muž, byl zamračený, na hlavě měl černou čepici s kšiltem, naraženým až k obočí. Všechny nás beze slova minul, šel rovnou k přepážce, z igelitové tašky se sloganem NAKUPUJTE HEZKY ČESKY vytáhl revolver. Přitiskl čelo k tlustému sklu, jak vzrušeně dýchal, objevovaly se na něm flíčky sražené páry, které vzápětí zase rychle mizely.

„Nedělejte hlouposti!" varoval nás přiškrceným hlasem. „Chci jen peníze!"
Otvorem ve skle, vyřezaným nízko nad pultem, procpal k referentce zmuchlanou igelitku.
„Plnou!" poručil, jako kdyby si přišel natankovat benzín.
Referentka zbledla, bez pohnutí civěla do hlavně revolveru. Drážky, vysoustružené v jejím nitru, se jí před očima otáčely jako hypnotická spirála, a možná tak na ni i působily, v obličeji měla najednou zvláštní zatvrzelost.
„Nic vám nedám!" vřískla odhodlaně ......................

1. Hráč: Lucie Štrajtová

Zde je její příspěvek:

Lucii Štrajtovou baví všechny druhy umění, ale literatura je její vášní. "Velmi ráda čtu i píšu, ovšem nikdy jsem neměla odvahu něco publikovat," přiznává Lucie. Na naši soutěž ji upozornila kamarádka.
Na chvíli jsem byla ohromena její statečností a asi jsem i pokývla hlavou na důkaz uznání. Celé toto mé rozpoložení trvalo pár vteřin. Dvacet? Třicet? Pak jsem si však pomyslela, jak je ta ženská neuvěřitelně hloupá, protože riskuje. A kvůli čemu? Vždyť ty peníze ani nejsou její.

„Naval prachy, já je fakt potřebuju," chování muže s revolverem se změnilo. Zpočátku, ač na mě působil zoufale, jsem si říkala, že by snad nikomu nemusel ublížit. Hloupá idea vzhledem ke skutečnosti, že tu teď mával zbraní. Teď jsem si jeho neškodností až tak úplně jistá nebyla.

„Já si nenechám vyhrožovat," přitvrdila referentka a složila ruce na vzdouvajícím se poprsí. Ušklíbla se a švihla po něm pohrdlivým pohledem.

Řekla bych, že všichni přítomní hodnotili situaci. Nikdo se neodvažoval ani ceknout, zakašlat či na sebe jakkoli strhnout pozornost. Nikdo až na referentku.

Muž stáhl obočí a ze rtů se mu vytvořila úzká čára, která připomínala jizvu. Zdálo se, že přemýšlí. Mírně sklonil revolver. Po dalších pár vteřinách (všichni vypadali jako nehybné sochy a tento dojem narušovalo jen občasné hluboké nadechnutí nebo zamrkání) jeho ruka získala předešlou jistotu, on opět namířil na referentku a nadechl se.

„Co bude? Zastřelíte mě, jo? Tss," provokovala tak, až mi běhal mráz po zádech a nejraději bych tento pitomý film přepnula, jenže to nešlo, byla jsem jedním z aktérů v improvizované hře.

„Máte poslední možnost," pronesl klidně, jistě a odhodlaně, „jinak to zmáčknu."

Referentka chvíli hleděla na muže, pak prolétla očima pár přítomných a natáhla ruku.

Vše se pak seběhlo docela rychle: žena za přepážkou plnila igelitku bankovkami, podala ji svalnatci, který ji uchopil a začal couvat ke dveřím. Musela jsem obdivovat jeho rychlost a klid.

Pak – když zmizel, aniž by vystřelil a někoho zranil – začaly lidské sochy ožívat, některé plakaly, jiné nadávaly nad nehorázností, další ho proklínaly a přály mu kriminál, některé polemizovaly o jeho původu, charakteru a pohnutkách, jiné se třásly a některé dělaly skoro všechno, co jsem tu vyjmenovala. Někdo zavolal policii. Dojeli rychle.

Byla jsem vděčná, že si mě všimli téměř okamžitě. Stručně (protože se mi chtělo na záchod a hlavně jsem měla zpoždění – to zas bude řečí…) jsem převyprávěla svou verzi bizarního dramatu, ukázala jim svůj občanský průkaz, aby si opsali údaje a dovolila jim zapsat si mé telefonní číslo.

Konečně jsem byla volná…

2. Hráč: Halka Richtarová

Zde je její příspěvek:

Halka Richtarová žije v Ostravě-Porubě, pracuje v kultuře a jak sama na sebe prozrazuje, ráda čte a pozoruje lidi. "Miluji hudbu, tanec a brouky, čímž myslím silné muže," říká úsměvně. Občas zajde s přáteli na Stodolní do některého z klubů. "Přicházím s radostí a odcházím v obavách, že mne někdo v temném koutě bací po hlavě. Snad se to někdy změní k lepšímu," dodává závěrem ke své osobě.
Vyšla jsem před banku, na okamžik mě oslnilo ostré slunce.

„Přispějete nám?" oslovil mě něčí naléhavý hlas. „Uděláte dobrý skutek."

Než jsem přivykla záplavě světla, viděla jsem jen rozmazanou siluetu, z níž se po chvíli vyloupla postava zanedbaně vyhlížejícího muže.

„Dostanete dárek," strčil mi před obličej plastový košík s nějakou veteší. „Tak co, pomůžete? Je to na nemocné…"

Byla jsem zaskočená, vše se seběhlo příliš rychle. Rozpačitě jsem polkla a hrábla automaticky pro peněženku. S omluvným výrazem jsem držela v prstech padesátikorunu.

„Bude to stačit?" Znělo to, jako kdybych si kupovala drogy.

Sáhl hbitě po minci, sevřel ji pevně ve špinavé dlani. „Pánbůh zaplať, paninko!" vycenil na mě řadu zčernalých zubů.

Zatřásl demonstrativně košíkem a sípavě si odkašlal. „Vyberte si něco na památku…"

Zalovila jsem ve skrumáži zaprášených drobných předmětů, v prstech mi uvízla skořápka z ořechu s kouskem knotu zalitého voskem.

Muž si mě přestal všímat, zamířil bez rozloučení k nedalekému kiosku. Než jsem přešla náměstí, ještě jednou jsem se za ním ohlédla. Vypadal šťastně, z krabice levného vína se právě snažil odkousnout roh.

3. Hráč: Martina Šomanová

Martina Šomanová žije v Beskydech, v obci Ostravice, ale pochází z Valašska. Literární tvorbě a fotografii se věnuje od svých 13 let. "Už více než 20 let amatérsky," dodává sama s úsměvem. Její zájmy jsou jinak všestranné. Je sociálně-výchovný pedagog na mateřské dovolené a protidrogová preventistka. Po dvou maturitách a studiu na Ostravské univerzitě pracovala 10 let ve školství jako vychovatelka v dětských domovech, speciální pedagog v krizovém centru, vychovatelka v azylovém domě pro týrané děti, učitelka na soukromých speciálních školách. Zároveň je maminkou tří dětí, které se, citujeme: "…staly mým sluncem, alfou i omegou na cestě životem." Je kmenovou autorkou nakladatelství King a Alisa Petřvald a členkou LKPB F-M a autorkou mnoha knih.

Zde je její příspěvek:

,,Kde jsi byla tak dlouho? Ale pravdu, nebudu zase poslouchat tvé lži!" Spustil na ni manžel po návratu z banky.¨

Několikrát mu vyprávěla svůj hrůzný zážitek s lupičem v bance, ale on jen nevěřícně pokyvoval hlavou a říkal stále dokola: ,,To není možný, to není možný."

Proč mu záleželo na tom, kde se staví jeho žena a proč byl tak rozčilený jí skutečně nešlo do hlavy. Jiné ženy chodí ke kadeřníkovi, na modeláž nehtů, na manikuru a pedikuru, zkrátka "do salonu krásy" nebo mají milence či kamarádku, které se mohou vyplakat na rameni a postěžovat si, jaký je to těžký život s žárlivým manželem, který je navíc nezaměstnaný a věčně připitý. A ona, slušná žena a matka jeho dvou synů, sedí doma zavřená celé dny na mateřské dovolené, a když si chci konečně vyrazit koupit něco na sebe, tak zjistí, že nemá doma peníze a musí jít do banky vybrat "nějakou tu korunu".

To ale představuje spoustu starostí jako komu svěřit své děti, co jim nachystat na svačinu a jak šetrně sdělit svému nepracujícímu, vzteklému a podezíravému manželovi, že si jde něco koupit, že je jí vše malé, zkrátka, že "nemá co na sebe".

Lída věděla, že jí to bude vyčteno, i když se o vše kolem postará, a že manžel bude žárlit i na jejich souseda, kterého pozdraví u výtahu. Sleduje ji všude, doma, na zahradě i na nákupech. Bez jeho vědomí si nemůže dát nic do nákupního košíku, protože je schopný ji natolik ztrapnit před lidma, že se s ní začne hádat, že to nepotřebují nebo, že je to drahé. Tomu se říká omezování osobní svobody. Však matka jí dobře radila:,, Liduško, neber si ho, Franta je hodnější a chalupu má také." Neposlechla ji a řídila se hlasem svého srdce místo rozumem.

Je ženou na mateřské dovolené. Sice neví proč se tomu říká dovolená, když jediný, kdo si dovoluje je její manžel Karel, a to na ni, tak i na kluky. Ona ví, že jsou to malí rošťáci, ale jsou to kluci a malí k tomu. Už jim bylo pět let, uteklo to jako voda a ona si to dobře uvědomovala, protože celých pět let jsou kluci její radostí a manžel Karel tyranem, který ji ničí psychicky. Uvědomovala si to, ale komu se svěřit? Nemocné matce určitě ne, to by ji "zabilo". A tak trpí a mlčí v roli hodné manželky a matky a mučedníka zároveň.

,,Tak byla jsi v té bance nebo ne? Vždyť sis nic nekoupila! Tak kde to máš? A kolik jsi vůbec vybrala?" Zasypal ji spoustou otázek. ,,Už jsem ti říkala, že tam došlo k přepadení, po loupeži nás vedoucí pobočky požádala, abychom opustili po výslechu banku a úspory si přišli vybrat následující den," řekla na svoji obhajobu.

,,Po jakém výslechu? To mi chceš namluvit, že má žena je korunní svědek zločinu? Tys jako mluvila s policiií a jako cos jim řekla? Tak dozvím se to!" Ječel po ní Karel.

,,Nekřič po mě nebo půjdu k matce. Ano popsala jsem pachatele jak nejlépe to šlo. Byl to svalnatý muž, byl zamračený, na hlavě měl černou čepici s kšiltem, naraženým až k obočí, takový urostlý zrovna jako ty Karle. A obdivovala jsem pokladní, která byla tak statečná, až jsem si v jedné chvíli myslela, že ji fakt zastřelí. Neudělal to, ale vypadalo to zle. Mířil jí na obličej a ona si chudák ženská asi nakonec uvědomila, že žijeme jen jednou, a že ty peníze nejsou ani její, ale banky, a tak mu je dala," vysvětlovala manželovi klidným hlasem.

Byl nervozní stále více, až jí to bylo nepříjemné. Uklidňovala ho, ale neúspěšně. Byl tak rozčilený, že si vytáhl láhev rumu z baru v obýváku a pil jednu skleničku za druhou, jako by to byla voda. Nakonec prohlásil: ,,Doufám, že z toho rumu neoslepnu jako ten chudák z Havířova, když se už na chlast i umírá. To by se ti hodilo co, ty potvoro! Zdědit po mě chalupu, sad i les, najít si nového chlapa. Ale tůdle! Tu radost ti neudělám… Má ta láhev vůbec kolek nebo je to ještě z minulého roku?"

,,Ten rum sis koupil sám, po tobě nic nechci, nikoho jiného nemám a nebuď sprostý, uslyší tě kluci. Toho lupiče jsem myslím popsala policiii dokonale, dají mi vědět jak ho dopadnou. Musím myslet na to, že tvrdil, že ty peníze potřebuje. Zajímalo by mě na co… Ale to se asi brzy dozvíme z televize."

Karel se odpotácel značně opilý do koupelny, kde nechal naplno puštěnou vodu do vany. Potom si umyl ruce, vytáhl špinavé prádlo z prádelního koše a hodil jej na podlahu. Lída vše sledovala otevřenými dveřmi z kuchyně. Poté k ní přistoupil, naklonil se, uchopil ji pevně stisknul svýma silnýma rukama obě její zápěstí a zatřepal s ní. Cítila závan rumu. Byla přísná abstinentka, nikdy si nedala ani skleničku vína, teda až na Silvestr a Nový rok.

,,Auuuu, nech mě, to bolí… Chceš mi snad něco říct?" Zeptala se rozpačitě.
Karel na to: ,,To není možný, že jsi byla v té bance…"
,,A proč by to jako nebylo možný?" Zeptala se Lída.
,,Protože já tam byl a tebe jsem si nevšiml, měl jsem oči jenom pro tu pokladní nebo referentku, nebo co byla ta ženská zač."

Teprve, když přinesl z komory igelitku plnou papírových bankovek, tak jí to došlo.

,,Karle, jak jsi mohl?" Křičela Lída z plných plic, aby ji slyšely její kluci a on si k ní nic nedovolil.

Z dětského pokoje se však ozvala jen znělka večerníčku…