Do projektu, na jehož konci bude spousta slávy, spojené s publicitou a fériemi na ostravské Stodolní ulici, vložilo svůj um celkem čtrnáct známých prozaiků, básníků, písničkářů, ale i filmařů a literárních teoretiků.

Připravili hru, do níž se může zapojit úplně každý, stačí si vybrat „rozehrávku" v podobě prozaického odstavce, sloky básničky či písničky, a dopsat k ní pokračování – vlastní odstavec nebo sloku. Fantazii se meze nekladou, rozvíjet dějové zápletky i poetické scenérie je možné naprosto libovolně. Stejně tak se lze rozhodnout i pro kteréhokoliv z „rozehrávačů", pokud vás políbí Múza, staňte se klidně spoluautorem všech. Budete-li až třetím, čtvrtým nebo dalším přispívatelem za „rozehrávačem", na vašich šancích to nic nemění. Pokaždé navazujte na celek, nikoliv pouze na první „rozehrávku".

Při konečné selekci, kdy se dostanou ke slovu literární teoretici, tak spíše dosáhnete mety nejvyšší – otištění některého z vašich literárních počinů v časopise Obce spisovatelů Průhledy.

JAK SE ZAPOJIT DO HRY?Na e-mail web.msdenik@denik.cz pošlete vlastní pokračování vybrané rozehrávky (můžete klidně všech), připište své jméno a příjmení, přidejte pár slov o sobě. My vaše příspěvky postupně zveřejníme připojením za vybranou rozehrávku, aby na váš příspěvek mohli navázat další hráči. S přemýšlením neotálejte, na konci září se brána k vaší literární slávě definitivně uzavře. Tak s chutí do toho!


4. Rozehrávač: Arnošt Vašíček

close Arnošt Vašíček zoom_in Prozaik, scénárista, záhadolog. Vydal na tři desítky knížek, v nichž hlavní roli hraje tajemno, napsal scénáře k bezmála stovce dokumentárních filmů; třináctidílným seriálem Strážce duší nebo třídílným thrillerem Ďáblova lest vnesl napětí také na televizní obrazovku.

Zde je jeho prozaická „rozehrávka", která vás má inspirovat k jejímu dalšímu pokračování:

Rozlehlý pozemek ležel daleko za vesnicí. Vedla k němu prašná cesta, svíraná z obou stran lány ještě nedozrálého ječmene. Tomáš došel k zrezivělé bráně a pravou nohou vkročil na své budoucí panství.

Golfové hřiště to rozhodně nebylo. Ani vysoká tráva nedokázala zakrýt, že zem je zvrásněná řadami nízkých podlouhlých pahorků. Na jejich okraji stál malý domek z přírodního kamene. Střecha potřebovala opravit, ale zdi sálaly starosvětskou eleganci.

Tomáš věděl, že oprýskané dveře nejsou zamknuty. Vstoupil do prostorné místnosti. Odpolední slunce se dralo dovnitř skrz malá kulatá okna s barevnými skly a zalévalo prostor přízračným světlem. Neměl kdy obdivovat jeho krásu. Sotva ušel pár kroků, shnilá prkenná podlaha povolila. Tomáš se zřítil dolů. Pád jim otřásl. Bolest ho sevřela. Zvířený prach se dral do nosu a nutil ke kašli. Přesvědčil se, že nemá nic zlomené a opatrně zvedl ze země. I když se postavil na špičky a natáhl ruku vzhůru, k díře v podlaze scházelo hodně přes metr. Tak vysoko vyskočit nedokáže. Rozhlédl se okolo. Skoro na dosah ruky měl tří stěny, obložené neopracovanými kameny. Na čtvrté straně uviděl masivní dřevěné dveře, pobité kovovými pruty. Nebylo tam ale nic, po čem by vyšplhal nahoru.

Srdce mu stáhla úzkost. Neřekl nikomu, kam jde a tohle odlehlé místo uprostřed polí dorazí někdo až o žních.

Najednou si vzpomněl, že na druhém konci cesty zahlédl dvojici na kolech. Pokud pojedou okolo, mohli by ho slyšet. „Halo, pomozte mi, halo. Tady jsem, tady dole." Řval o pomoc, až ztrácel hlas. A pak to zaslechl. „Slyším. Už jdu."

Tomáš se ještě neodvážil říct své přítelkyni, že se rozhodl koupit neuvěřitelně levný zrušený hřbitov.

„Já v marnici bydlet nebudu," ječela by hystericky.

Tyhle obavy náhle zmizely. Děsilo ho něco jiného.

„Slyším. Už jdu." Ten až nepřirozené chraplavý, zastřený hlas se neozýval shora, ale z prostoru za dveřmi. Šouravé kroky se blížily. Klíč zarachotil.
Tomáš s vytřeštěnýma očima zíral, jak se dveře pomalu otvírají ......................

1. Hráč: Jaroslava Hofmanová

Autorka příspěvku Jaroslava Hofmanová pracuje jako řečník v Pohřební službě. "Nevysvětlitelné příhody mě oslovují v podstatě každý den. Věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí," říká žena, kterou psát tajemné povídky baví. Více o ní smotné a její tvorbě se dočtete na www.jaroslava-hofmanova.webnode.cz

Zde je její příspěvek:

Dveře se konečně otevřely a před Tomášem se rozprostřela nekonečná, černočerná tma. Úzkost, kterou pociťoval před malou chvíli, se znásobila, měl pocit, jako by mu v žilách ustal tep a nohy vrostly do země…"

„Pojď dál," ozval se zevnitř ten zastřený hlas. „Stejně ti nic jiného nezbývá…" Polknul a pokusil se udělat krok. Šlo to jen velmi těžce, noha míjela nohu, ruce se třásly. Vešel do nějaké chodbičky, která byla tak nízká, že se musel sehnout a před sebou zaslechl jen tiché funění. Zcela nepochybně před ním někdo utíkal, jeden krok, dva, tři…Plížil se chodbou a prohledával nervózně kapsy. Našel jen svazek klíčů a mobil, který neměl signál…

Netušil, kolik kroků udělal, ale konečně se dostal do většího prostoru, nejspíš do nějaké podzemní místnosti… Ovanul ho hnilobný zápach a tak se pokusil zadržet dech. Očima se snažil proniknout tmu, ale stále bez úspěchu…V tom odněkud shora prolétl tenoučký paprsek světla a Tomáš to uviděl. V místě kam vstoupil, ležela vedle sebe řada rakví. Od malé bílé truhličky až po starou železnou rakev s velkým křížem. Nebyl schopen slova, ani pohybu, když zaslechl znovu ten chraplavý hlas. „Můžeš si jednu vyzkoušet. Kterou chceš otevřít?" Krve by se v něm nedořezal. „Kdo je tady?" vypotil ze sebe. „A kde to jsem?" „Jsi ve staré, dávno nepoužívané hrobce. Jak se ti tady líbí?"

2. Hráč: Simona Čubová

Pětadvacetiletá Simona Čubová žije od svého narození v Těrlicku a od svého nástupu na střední školu se ve volných chvílích věnuje amatérské tvorbě. Píše jak poezii, tak prózu. Některá svá "dílka" zveřejňuje také na internetu. "Mým obrovským koníčkem je četba a životním snem vydat vlastní knihu. Nevzdávám se bez boje, což svědčí o mé tvrdohlavosti i odhodlání :-)," říká o sobě Simona a dodává: "Miluji život takový, jak mi byl dán, i když ne vždy je zalit sluncem."

Zde je její příspěvek:

V tenkých paprscích propouštěly světlo do potemnělé místnosti. V pronikavé záři se hrbila pohublá osoba. Tomášovo tělo ztuhlo strachy.

„Kdo je tam?" Zaskřípěla otázka sivé postavy.

„Tomáš, Tomáš Weiss," drala se odpověď jen ztěžka skrze stažené hrdlo.

„Co tu k čertu děláte?" sípal muž, jehož obličej stále zůstával zahalen rouškou tmy. Světlo se o Tomášovy oči opíralo tak intenzivně, že byl sotva schopen rozpoznat ostré obrysy, natož zaostřit tvář neznámého.

„Koupil jsem tenhle dům a když jsem procházel halou, propadla se pode mnou podlaha. Ještěže jste šel kolem, mohl jsem tu ztvrdnout pěkně dlouho."

„Nový majitel, no prosím. Nezačal jste nejlíp. Pojďte ven nebo si ještě ublížíte."

Tomáš mířil přímo za svým zachráncem. Oči měl přilepené na jeho zádech, aby byl připraven učinit úhybný manévr pro případ, kdyby jej muž chtěl jakýmkoliv způsobem ohrozit. Nevěděl co je zač a co může očekávat.

„Musím říct, že jste mě slušně vyděsil," hlesl Tomáš.

„To se divím, odvahy musíte mít dost, když jste si pořídil dům na bývalém hřbitově. Jo a mimochodem, já jsem Teodor, říká se mi Ted."

Muž se otočil a podal Tomášovi ruku. Konečně spatřil jeho obličej. Čelo i tváře byly rýhovány množstvím hlubokých vrásek, mezi nimiž se na bradě leskly ledabyle oholené šedivé vousy. Z Tomáše začala opadat nervozita, pomalu si přestával Teda představovat jako sériového vraha, ale spíš v něm viděl znaveného staříka, jemuž se léta odráží v pohaslých očích..

„Vy tu někde bydlíte?" Tázal se Tom již klidnějším hlasem.

„Jo, mám barák hned za lesem. Chodívám sem sekat trávu pro dobytek."

„Odpusťte mou zvědavost, ale jak to, že máte klíče?"

„Minulým majitelům jsem dělal správce, jenže jednoho dne se narychlo odstěhovali a klíče zůstali u mě."

„Tak to mě můžete s tímhle místem seznámit! Historie a tak."

„Historie," zasmál se „ nic zajímavého. Jako kluk si pamatuju hřbitov, ten zrušili a částečně přemístili, pozemky i s domem prodali. Vystřídalo se tu několik majitelů, ale nikdo tu nevydržel dýl, než několik měsíců. Všichni se ze dne na den odstěhovali, stejně jako ti poslední. Já sem chodím kosit, jinak by to tu už dávno zarostlo. Pár let jsem tady nikoho neviděl."

„Nevíte proč ty rodiny tak náhle odjely? Je to dost divné," tázal se Tomáš a v jeho nitru začala opět růst drobná obava.

Věděl, že nic z toho nesmí říct Kateřině. Nikdy by nepřekročila práh pozemku a už vůbec ne domu. Bývá dost pověrčivá a podobné svědectví by v ní vyvolalo záchvat hysterie.

Tedův výraz se během sekundy změnil v nevrlého starce, jemuž jsou otázky tohoto typy značně protivné.

„ Nevím a není to moje starost. Už musím jít. Buďte opatrný, podlahy jsou shnilý, tak ať zas někam nezahučíte."

Teodor se otočil na patě dřív, než stihnul Tomáš zareagovat a vyrazil směrem k lesu, který lemoval zadní stranu pozemku.

„Ještě jednou díky!" Křikl ještě Tomáš na mizející postavu ve vysoké trávě. Odpovědi se však nedočkal.

„Podivín," řekl si…

3. Hráč: Martina Šomanová

Zde je její příspěvek

,,Haló, to je Kateřina? Ahoj miláčku, s večeří mě nečekej, ještě se chvilku zdržím v tom našem domečku, myslím, že jsem tam zahlédl cedulku se jménem Weiss. Divný co? Zrovna s mým jménem. Tak zatím pá, ozvu se."

Tom schoval mobil do kapsy a vykročil zpět k domku, který mu tolik učaroval. Vešel do obytné místnosti a zadíval se ven skrz barevná sklíčka v oknech. Po chvíli kochání nad tou drobnou krásou a šikovností "českých ručiček", si uvědomil, že to není důvod jeho návratu do právě zakoupeného domu, a že musí přijít na to, proč se tady vystřídalo tolik majitelů.

,,Že by tu opravdu strašilo? Maximálně správce Teodor, to je pěkné strašidlo," pomyslel si a hlasitě se zasmál.

,,Jsi zpátky?" Ozvalo se ze sklepení.

Tom přistoupil k otvoru v propadlé podlaze v domnění, že se vrátil správce Teodor. Posadil se na okraj díry, rukama se opatrně chytil ztrouchnivělých prken, tak aby si nevrazil rezavý hřebík do ruky, a seskočil asi metr dolů do sklepení domku, ze kterého měl ještě před pár hodinami takovou panickou hrůzu. Byla tam! Na cedulce visící vedle masivních dveří bylo vážně zlatým písmem napsáno jeho jméno WEISS. Co to znamená netušil. Přistoupil odhodlaně k ní, sdělal ji ze skoby a aniž by mu to přišlo divné, začal ji leštit o svoji bílou košili. Měl takovou radost, že se nápis s jeho jménem rozzářil jako ranní slunce, že na volání Teodora úplně zapomněl. Na chvíli mu nepřišlo to staré sklepení páchnoucí po hnilobě ani tak tajemné a temné jako prvně, když se sem propadl starým stropem. Nebál se ani toho, že ho čeká znovu cesta místností s rakvemi, protože už věděl, že je to jediná úniková cesta ven ze sklepení domu.

,,Tomášku, kdepak je můj hošíček?" Ozval se chraplavý mužský hlas ve dveřích.

V ten okamžik by se v Tomášovi krve nedořezal, leknutím odhodil na zem i zlatou cedulku se svým jménem. ,,Tati, jsi to opravdu ty?" Zeptal se vyděšený, třicetiletý úspěšný podnikatel z Ostravy. Hlavou se mu honily myšlenky jako stádo splašených koní a sám pro sebe si zašeptal: ,,Bože, ať je to jenom sen!"

Srdce mu bušilo na poplach, chtěl by utéci, ale není kam. Zjištění, že sklepní místnost kamenného domu se stala jeho vězením, možná i pohřebištěm, a že slyší hlas svého zesnulého otce v den jeho dvacátého výročí od smrti, mu bránilo v dýchání.

,,Píše se rok 2013, jsem dospělý inteligentní muž stojící pevnýma nohama na zemi, je to děsivý sen a já se probudím do krásného rána…Hmm… Nebo jsem se prvně praštil do hlavy při pádu a mám otřes mozku?" Napadlo ho. Nejprve se štípnul do ruky a poté si osahal hlavu. Nic ho nebolelo, nikde ani stopa po srážce s předmětem, jen hliněná podlaha, prach a pavučiny, které snad sto let nikdo neometl. ,,Kdo taky, když byl hřbitov více než deset let zavřený pro nedostatek financí na rekonstrukci a posléze odsud všichni noví majitelé prchali? Kdo by tu žil s duchem jeho otce?" Pomyslel si.

Odpoveď na jeho otázku nepřicházela. Byl překvapený, že si i po tolika letech vybavil chvíle, kdy ho otec houpával na klíně a říkal mu: ,,Tomášku, ty můj hošíčku." Posbíral poslední kousky své odvahy a zeptal se:,,Tati, tys mě přišel navštívit?"
Ve dveřích byla postava statného muže, který se jakoby vznášel nad zemí, zahalen do bílého závoje, který bránil Tomášovi vidět zřetelně jeho obličej.

,,Ano hošíčku, přišel jsem za tebou. Čekal jsi snad někoho jiného? Musím s tebou mluvit." Zaznělo sklepením.

To už se Tomáš nezmohl na jediné slovo, jen stál a mlčel. Oči se mu zalily slzami. Nebyly to slzy strachu, ale radosti, že se opět setkal s milovaným otcem. Právě tak si jej pamatoval, když ho viděl naposled odcházet z domu. To ráno si balil na svačinu tlačenku a maminka ho upozornila na to, že jednou na tu svoji špatnou životosprávu doplatí. Stalo se… Maminka se s ním, jako každý den, i toho rána loučila polibkem ve dveřích se slovy: ,,A nezapomeň na nás." A on přikývl hlavou na souhlas. Domů však už nedorazil. Údajně mu v práci při rekonstrukci kostela praskl žaludeční vřed.

Na pohřbu svého otce žalostně plakal tehdy desetiletý kluk, nyní tu stál dospělý třicetiletý muž a hrobové ticho rušilo jen jeho posmrkování, kterým chtěl skrýt slzy dopadající na udusanou hlínu. Marně skrýval slzy za svým úsměvem vyjadřující úžas nad setkáním s pochovaným otcem. Muž držící svazek klíčů v rukou se mu zadíval hluboce do očí a pronesl: ,,Neplakej hošíčku, táta je u tebe."

Tom pochopil, že to není sen, ale skutečnost a on stojí ve sklepení domu vedle rodinné hrobky se svým předčasně zesnulým otcem, který zde byl uložen v dubové rakvi před dvaceti lety k věčnému spánku.

Od toho dne se tom několik let budil a musel dokonce navštěvovat školního psychologa, protože se neuměl vyrovnat s tak velkou bolestí způsobenou ztrátou otce. I když se maminka znovu provdala, otce mu nový muž po boku jeho matky nenahradil, stali se z nich pouze dobří přátelé. Když mu bylo patnáct let, přibyla do jejich rodiny malá sestřička. Eliška byla jedinou náplastí na jeho zlomené dětské srdce. V pubertě byla jeho přístavem Kateřina, která jej provází na strastiplné cestě životem doposud.
Nebyl snad jediný den v jeho životě, kdy by si na něho nevzpomněl a nepomodlil se za něho při večerní modlitbě.

Dvacet let, právě tolik let zvládal odloučení s člověkem, který pro něho a jeho matku tolik dobrého vykonal a tolik znamenal. Táta coby milující člověk, který byl denně u jeho lůžka s pohádkovou knihou, když ve dvou letech dostal těžký zápal plic, ten stejný táta mu přivezl ke třetím narozeninám z Ruska, kde odešel pracovat jako zedník, balík bonbonů krowka a velký zelený tank s červenou hvězdou, jeho nejoblíbenější hračku, kterou mu záviděli všichni kluci ve školce. Táta coby hlava rodiny mu v šesti letech vybral základní školu a až do jeho deseti let nevynechal žádné třídní schůzky, školní či mimoškolní akce, karnevaly a dětské dny, fotbalová utkání či jeho oblíbené televizní pořady. Táta coby organizátor nejenom jeho a matčina života, ale i jejich každoročních dovolených pod stanem, výletů na Slovensko do termálních lázní, turistických výšlapů či rekreací v Maďarsku u Balatonu, kde ho v šesti letech naučil plavat.

To vše a ještě mnohem více ho vedlo k myšlence zakoupit pozemek bývalého hřbitova, pozemek s domkem na polosamotě, kde chtěl svoji Kateřinu učinit šťastnou a založit s ní zde rodinu, i když mu to jeho sestra Eliška poslední měsíce rozmlouvala. Možná volba místa pro jejich nový domov nebyla nejšťastnější nebo měl vykročit na své panství pravou nohou, jak mu radila matka. Ale osud a čas se postarali o to, že se zřítil prohnilou podlahou do neznáma, že se zde vrátil a zažil nevídané.

Tomáš stál jako přibitý a díval se na muže, kterému vděčil za svůj život, ale i smutné dětství a nelehké dospívání. Nevěděl zda mu má vyčítat, že ho tak brzy opustil a nebo si užít každou chvíli jeho přítomnosti.

,,Tati proč jsi nám to udělal! Proč jsi mě a mámu opustil?" Zakřičel z plných plic.

,,Abych se dnes tady mohl s tebou opět setkat a říci ti, že jsem na tebe moc pyšný hošíčku. Mamince vyřiď, že ji nikdy nepřestanu milovat. A taky tě chci poprosit, abys nezačínal svůj nový život na hřbitově." Odpověděl muž a zmizel ve dveřích pobitými kovovými pruty.

Tomáš zvedl ze země cedulku a zavěsil ji zpět na skobu. Vůbec mu nepřišlo divné, že se dveře od sklepa i vstupní dveře do rodinné hrobky sami za ním sami zabouchly. Vyšel ven a těšil se z pohledu na zapadající slunce, z kvetoucích vlčích máků, které se ukládali k spánku. Cítil vnitřní klid a vyrovnanost a byl smířený s životem i smrtí.

O své příhodě řekl toho dne jen matce, Kateřině a Elišce, kterým bylo divné, že se právě zakoupeného panství zřekl.

Odcházel prašnou cestou, svíranou z obou stran lány ještě nedozrálého ječmene a tušil, že tou cestou již nikdy nepůjde.

Ale nikdy neříkej NIKDY…