Znamenalo to také, že tím jsem víceméně narušil rodinné a přátelské styky. Děvčatům, která se mezitím vdávala, těm jsem jenom mohl napsat: „Přeji ti všechno nejlepší, čeho lze v manželství dosíci." Tečka. Uběhly dva roky a já se vrátil mezi lidi, abych jako civil doháněl vše, co jsem vojákováním zameškal.

Začal jsem kulturou. Navštěvoval jsem koncerty, divadla, kina a taneční zábavy všeho druhu. Na jednom plese jsem si několikrát zatančil s pohlednou dívenkou, která tam byla i se svými rodiči. Rozloučili jsme se tím, že další setkání ponecháme náhodě. A ta náhoda nenechala na sebe dlouho čekat. Za několik týdnů, když jsem odcházel z divadla, zahlédl jsem dvě dívenky. Jedna z nich byla právě ta, se kterou jsem si na plese zatančil. Obě dívenky si na tramvajové zastávce stále něco šuškaly a to byla pro mě příležitost, abych se k nim přiblížil a oslovil je. Pozdravil jsem známou z plesu, a abych se předvedl, tak jsem prohodil slovo také k té její kamarádce: „A vás, slečno, také odněkud znám." Její odpověď byla promě šokující: „Bodejť by ne, když bydlíte ve vedlejším vchodě." V tramvaji jsme takto jeli spolu až domů a já ji opustil až po domluvené schůzce. Přeskočila jiskra, zažehla plamínek a nakonec i vážnou známost. Od té doby jsme chodili do divadla bez kamarádky.

Po roce známosti slovo dalo slvo a já šel požádat rodiče své milé o ruku. Mohu jen dodat, jak si dále můžete přečíst, nebyla to pro mě procházka růžovou zahradou. Nastávající tchán, o kterém jsem věděl, že je to přísný otec a budil patřičný respekt, se vyslovil, že ruku své dcery mi nedá. No, a to je nadělení, strnul jsem. Po krátké pomlčce pak dodal, že když už ji chci, tak ať si ji vezmu celou…

Nastaly svatební přípravy a vše probíhalo podle dohody. Až na maličkost. Když nastal svatební den a bylo před odjezdem ke svatebnímu obřadu do kostela, tak ženich nebyl k nalezení. Loučil jsem se totiž se svými spoluzaměstnanci a domů došel na poslední chvíli. Auta k odjezdu byla již připravena a odjížděli jsme. Jenže, zase to jenže. Všichni svatebčané dojeli ke kostelu včas, jenom poslední auto s nevěstou nikde. Já stál před oltářem jako solný sloup a každá minuta čekání byla pro pro mě jako hodina. Pan farář byl shovívavý a čekal trpělivě se mnou. Naštěstí si to nevěsta nerozmyslela, s desetiminutovým zpožděním do kostela došla. Když nás pan farář oddal, my polibkem stvrdili naše manželství a odjeli domů, tak teprve jsem se dozvěděl, že zpoždění auta s nevěstou zapříčinily spuštěné závory pro projíždějící nákladní vlak. Tak, taková byla naše svatba. Máme dceru, dva vnuky a pravnoučata Majenku a Šimonka.

Dnes, po dvaašedesáti letech, vzpomínáme s manželkou na naši svatbu s úsměvem a na otázku vnuků, jak jsme se seznámili, máme jednoduchou odpověď: Bylo to divadlo, které nás dalo dohromady a přivedlo až před oltář.