Nastoupila jsem jako začínající učitelka v malé vesnici u Frýdku-Místku, kde jsem se brzy seznámila s mnoha dobrými lidmi, samozřejmě i s mládeží, zapojila jsem se do veškeré práce, cvičení v Sokole, divadla a hlavně národopisného souboru.
Tam všude jsem se setkávala s chlapcem, který se mnou tancoval, dával mi záchranu při cvičení, naučil mě stolní tenis. No a po třech letech mě požádal o ruku a já přijala. Patnáctého září 1956 byl náš svatební den v krásném historickém kostelíku a na společné cestě nám vše nejlepší přáli moji žáci i jejich rodiče.
Jistě, byly chvíle, kdy nebylo vše nejklidnější a nejlepší, ale oba jsme se vždy snažili vrátit vše zase do normálu. Naše heslo: Umět pochopit, ustoupit, nemusím mít vždy pravdu jak jsme si to řekli už v době naší známosti, tak se nám to vyplatilo.
Narodily se nám tři děti, dnes už dávno dospělé, máme od nich devět vnoučat (a snad v létě bude i první pravnouče), všichni k nám rádi a často chodí, a tak přes občasné potíže, které s vyšším věkem přicházejí, máme stále pěkný a spokojený život.
Oba rádi čteme, luštíme křížovky a zajdeme si i zatančit. S nadsázkou říkám, že v dnešní době není moderní mít celý život jednoho mužského, ale zase: Co máme, to víme. Kdoví, co by bylo to jiné, ne?A jak prožít tolik let spolu? Určitě je třeba té tolerance, porozumění a pochopení, když se máte rádi. Co je víc potřeba?
