Chtěla jsem jít studovat na vysokou školu, ale ředitel naší školy mi nedal svolení prý je málo učitelů, a já musím jít učit. Po roce praxe mohu požádat o dálkové studium.

Až týden před 1. zářím jsem dostala konečně „umístěnku“ na vesnici vzdálenou dvanáct kilometrů od mého bydliště. Rozvedl se tam jeden učitel se svou ženou učitelkou a šel učit jinde. Měla jsem převzít celý jeho úvazek na druhém stupni ZŠ, i když moje vzdělání bylo zaměřeno na národní školu.

Hned druhý den jsem vlakem dojela do Mořkova, tak se ta vesnice jmenuje, a hledala jsem školu. Nenašla jsem v ní nikoho jiného než školnici, která mi řekla, že službu dnes má paní učitelka Anna Hromádková. Bydlí o ulici dále, takže tam mám zazvonit a zeptat se, v kolik hodin přijde.

Vydala jsem se k domku, ve kterém dodnes bydlím, ale to mě tehdy vůbec nemohlo napadnout ani v nejtajnějším koutku mé duše… Zvonila jsem několikrát, nikdo mi však neotevřel. Až už jsem byla na cestě, všimla jsem si, že se pohnula záclona v okně. Později jsem se dozvěděla, že doma spala po noční směně moje budoucí švagrová a šla se v pyžamu podívat, kdo ji to budí.Druhý den jsem se do Mořkova vydala pozdějším vlakem znovu a ve škole jsem opravdu našla službu konající paní učitelku Hromádkovou, která mi přečetla a dala podepsat učitelský slib a informovala mě, že ředitel přijde až zítra. Ukázala mi školu, zeptala se, kde bydlím, a co jsem studovala. Že to bude moje tchyně a já budu mít její jméno po celý další život a že jí porodím čtyři vnoučata, jsem tehdy nemohla tušit…

A jak to bylo dál? Další den jsem řediteli zahrála na klavír Luisinu polku od Bedřicha Smetany. Byl nadšen a oznámil mi, že skutečně budu učit po odcházejícím učiteli hudební výchovu, češtinu, výtvarnou výchovu a občanskou nauku. Pochopil, že se chci osamostatnit a věnovat se učitelské práci celým srdcem, a tak mi vyřídil bydlení u rodiny, která si právě dostavěla domek a potřebovala dostat dítě do mateřské školy. Vzali ho a já jsem za to dostala pronájem světničky, kde jsem se mohla během týdne po vyučování věnovat přípravám na moje odpovědné povolání.

Hned v první hodině výtvarné výchovy jsem seřadila 42 žáků deváté třídy a s podložkami, výkresy a uhly jsme vyšli směrem na Hodslavice, abychom si nakreslili kousek okolní krajiny. Šla jsem tímto směrem poprvé v životě a uviděla před sebou vlevo u cesty jen hřbitov a kousek výš vpravo druhý. Před ten první jsem mládež usadila na mez a vysvětlila, co si z krajiny mají vybrat, aby obrázek byl zajímavý. Pomocí prstů jsem udělala obdélníček a v něm mě upoutal dům byl to vlastně ten, který jsem navštívila v Mořkově hned první den, když jsem hledala paní učitelku Hromádkovou. Školáci se pustili do práce, docela je to bavilo, jen jedné spolužačce pořád vyčítali: „Co to máte za okna, jsou drobná a je jich moc!“ Jednalo se o mou budoucí švagrovou Jarmilu. Ta okna umývám dodnes a brbrlám si pod nosem, proč jsou tak malá: ve spížce, koupelně a na záchodě, kde jsou dokonce dvě. A ani vikýř na tom není lépe.

Přitažlivost k tomuto místu vyvrcholila, když jsem se v listopadu v půjčených šatech mé bytné vydala na zdejší zábavu zvanou Vinobraní. Šla jsem s její sestrou Lidkou a kamarádkou této Lidky Růženou. Nějak se mezi sebou hadrkovaly právě ve chvíli, kdy jsme vcházely do sálu hospody U Cabáků. Snažila jsem se je upřítomnit a ptala se, kam si půjdeme sednout. Nevěnovaly mé otázce pozornost, a tak řešení zůstalo na mně. Uviděla jsem na lavici pod oknem místo právě pro nás tři. Sedly jsme si a brzy potom začala hrát hudba píseň, kterou jsem milovala: Děti z Pirea! Začala jsem si zpívat slova písně, když tu zprava slyším: „Smím prosit?“ Podívala jsem se a zjistila, že hned vedle mě sedí kluk, který docela stojí za to, abych s ním vyplula z přístavu na moře, neboť mě s ním začaly lákat nedozírné dálky, jak napovídala slova písně. Zpívali jsme spolu, mluvili o hudbě a prozradili svá jména on byl Miloslav, syn pan učitelky Anny Hromádkové. Začala láska jako trám a po dvou letech randění se stal mým manželem.

Naše manželství prošlo mnoha zkouškami a bolestmi, ale vydrželo až dodnes máme sedm vnoučat od čtyř dětí a těším se, že „dálky nedozírné pod křídly kormoránů“ nám vydrží nejméně do zlaté svatby, která se už blíží (srpen 2013). Proč jsme stále spolu? Nechtěla jsem děti připravit o spořádanou rodinu. Na jiný vztah nebyl čas ani síly! Motto rada mé stařenky: „Ať je jaký je, hlavně když je!“ Nebo také: „Bez manžela je žena jako zahrada neoplocená…“