43. JIŘINA STEINEROVÁ, ORLOVÁ
Svého dědečka Viktora jsem neznala zahynul na šachtě dávno před mým narozením.
Zato dědeček Josef toho jsem si v dětství užila až až. Bydleli jsme naproti, a tak jsem ve věku tří čtyř let byla často svěřována do péče babičky a dědy. Když babička vařila, děda, tehdy už hornický důchodce, mě houpal na kolenou a před babičkou, která se pak upřímně durdila, předstíral, že mě bude učit bafat ze své fajfky.
Velice jsem ho tehdy obdivovala, jak je šikovný uměl si z pusy vytáhnout zuby a já jsem se marně snažila ho napodobit, moje zoubky z pusy ven nechtěly! Když jsem mu jednou ukázala dírku v kapesníčku, poradil mi, jak se jí zbavit: „To musíš, Jiřinko, vytrhat." Což jsem samozřejmě udělala. Také mě naučil některé písničky v nářečí, to opět babička kvůli jejich obsahu neschvalovala. A takových zážitků s dědečkem bylo ještě mnoho.
Později mi maminka, prostřední z dědových dětí, vyprávěla další zajímavou příhodu.
Děda Josef si jednou musel vyměnit šichtu a jet do obchodní školy na pozvání třídního profesora svého nejmladšího syna Františka. Profesor ukázal dědovi karty: „Tohle dělá váš syn ve vyučování." Děda šel do třídy, sundal Frantovi gatě a před celou třídou ho svým páskem vyplatil na holou. Profesora požádal, aby to příště v případě potřeby udělal sám.
Velmi bych přála dnešním učitelům tak chápavý přístup rodičovské veřejnosti.