13. ŽOFIE HECZKOVÁ, TŘINEC

Jelikož bydlím na Jablunkovsku, mé babičce jsem říkala stareczko.

Babička se narodila v roce 1904. S rodiči a šesti bratry bydlela v Bocanovicích. Její otec se staršími syny jezdíval lodí do Kanady za prací. Babička s maminkou a mladšími sourozenci se starala o hospodářství. Provdala se a spolu s mým dědečkem si koupili v Jablunově osm hektarů gruntu pro tři krávy a koně.

Mé babičce bylo 48 let, když jsem se v roce 1953 narodila. Učila mě polské písničky, básničky. Skákaly jsme ve stodole do slámy. Když dojila kravku, stříkala mi čerstvé mléko ze struku přímo do pusy.

Na stole v kuchyni byla vždy bible. V neděli se chodilo do kostela v Návsí. Dědečka si nepamatuji, zemřel, když mi byly tři roky.

V roce 1956 nám zapojili elektrický proud a v roce 1958 nám soudruzi vzali dobytek, pole, nářadí do JZD. Tenkrát jsem viděla poprvé a naposledy babičku hlasitě plakat a naříkat. Tak jí zůstala kravička, záhumenek, dřina a bída.

Od nás bylo všude daleko. Navrhla jsem stareczce, že ji naučím jezdit na kole. Ve svých 58 letech se snažila, ale nepodařilo se to.

V Kanadě ovdověl babiččin nevidomý bratr. V roce 1964 odjela za ním a tam o něho pečovala. Odtamtud psala velice zajímavé dopisy. Vrátila se v roce 1975 a dvacet let strávila v Domově důchodců v Komorní Lhotce a Třinci, kde v roce 1996 zemřela…

S babičkou jsem prožila 43 let. Byla to léta veselá, smutná, ale pro mne v každém případě léta nezapomenutelná. Mám pět vnoučat. Snažím se jim být takovou hodnou babičkou, jakou jsem měla já.