12. soutěžící ANNA KORBÁŠOVÁ, ŽERMANICE

Objednali a koupili jsme si v Karviné auto v roce 1986. Hlavně proto, aby rodina mohla jet do Olomouce na promoci naší dcery Šárky.

Zruinovali jsme vkladní knížku (celoživotní úspory), částečně jsme si půjčili a zaplatili 65 tisíc korun. Synové vybrali bleděmodrou škodovku 120 L rok výroby 1986 a jelikož starší syn byl řidič, slavnostně auto přivezl. Výlet do Olomouce se vydařil. Nadále byl však problém s řidičem, většinou neměl čas a autíčko stálo. Rodina rozhodla, že si musím udělat řidičák a to v 67 letech, manžel totiž razantně odmítl jezdit. Paní doktorka mi to doporučila. Třídní v autoškole v Havířově, kde děti vše vyřídily, se ale podivila, co to mám na noze. Je to gumová páska, aby mi zvedala špičku nohy po částečném ochrnutí. Při první zkoušce na jízdě se vyřešilo, že mi to vadit nebude.

Totiž před přijetím do autoškoly mě všichni, kdo byl doma volný a samozřejmě měl řidičský průkaz, učili na polních cestách a parkovištích jezdit, couvat, parkovat a vše co bylo potřeba, abych na hodinách jízdy nevypadala jako úplný cvok. Uvědomovala jsem si, že ve svém věku už nemám šanci na svého učitele zapůsobit ženskými přednostmi.

Zkoušku jsem zvládla a patřičně oslavila.

Pak jsme hodně času s manželem a společnými přáteli trávili cestováním. Autíčko nám perfektně sloužilo a já jsme jezdila až do 85 let.

Teď má každý člen rodiny auto, takže nemám problém se kdekoliv dostat. Nyní každý den si se svými berličkami zajdu do schránky pro Deník a poštu a jsem velice ráda, že kromě celoživotní práce jsem také prožila šťastné a příjemné chvíle se svým autíčkem.