6. soutěžící EVA SERAFINOVÁ, ORLOVÁ

V létě téhož roku jsme si spolu s kamarády objednali týdenní pobyt v malém hotýlku v Hluboké a celí natěšení jsme naším miláčkem vyrazili vstříc zážitkům-děti jsme nechali na opatrování babičkám a dědečkům.

Cesta i následný pobyt probíhaly k naší naprosté spokojenosti a snažili jsme se vidět a užít si v dané krásné lokalitě maximum, a proto jsme se rozhodli vyjet si i na nedaleké Lipno. Po snídani jsme odjeli z hotelu, den jako vymalovaný, auto se chovalo naprosto bezchybně a my jsme se už těšili i na případnou projížďku výletním parníkem.

Vzhledem k tomu, že v té době jsme se v dané situaci museli spolehnout pouze na autoatlas a věřit dopravnímu značení, není divu, že se cesta pomaloučku začínala měnit k horšímu, už to byl vlastně spíše tankodrom, a aby toho nebylo málo, vjeli jsme po tom příšerném terénu do lesa. Otočení a změna směru vůbec nepřipadaly v úvahu, a tak jsme jenom s napětím trnuli, aby to auto vydrželo, a čekali, kam to vlastně dojedem.

A dočkali jsme se!

Najednou jsme se ocitli přímo uprostřed vojenského ležení, kolem nás byly tanky, transportéry a další vojenská technika, nad hlavami maskovací celty, odněkud se vyrojili i vojáci všech hodností a zírali na nás jako na Marťany my ovšem na ně také!

Naše červená nablýskaná škodověnka působila v tom prostoru fakt impozantně! Nakonec se vzpamatoval zřejmě jejich velitel a naprosto nechápal, jak jsme se tam dostali to my ovšem také ne! Vojáci přiložili ruku k dílu, auto prostě ručně otočili, nám vysvětlili podrobně cestu a za všeobecného veselí jsme ujížděli zpět. Vymotali jsme se z lesa a pak už jsme bez komplikací dojeli i na to Lipno.

Dodnes na to vzpomínáme se smíchem a myslím si, že stejně tak i ti vojáci, kteří se stali nedobrovolnými svědky nájezdu civilů.