5. JANA PYKOVÁ, SLEZSKÁ OSTRAVA

V roce 1961 jsem chodila do čtvrtého ročníku zdravotnické školy v Ostravě-Vítkovicích, obor zdravotní sestra. Měla jsem osmnáct let. V té době jsme chodily na praxi a jedna moje spolužačka dostala infekční žloutenku.

Bylo to někdy v polovině března a celá naše třída měla karanténu. Nesměly jsme chodit do kina, na čaje o páté, ale ani jsme nesměly chodit o přestávkách ven ze třídy.

Maškarní. A zrovna v té době pořádala naše škola družební večírek v kulturním domě v Ostravě-Michálkovicích. Jelikož jsem bydlela v Michálkovicích a do kulturního domu jsem to měla blízko, rozhodla jsem se, přestože jsme to měly zakázané, jít s kamarádkou na večírek. Byli tam i učitelé, ale těm jsme se úspěšně vyhýbaly.

Na večírku mě vyzval k tanci mladík, který byl velmi sympatický, moc se mi líbil a představil se mi, že se jmenuje Pepík a je mu devatenáct let. Spolu jsme strávili na parketu celý večer. Jelikož jsem musela být do desíti večer doma, šel mě doprovodit až k domovu, domluvili jsme si schůzku na další den a ještě mi dal i čokoládu.

To bylo začátkem dubna, co jsme spolu začali chodit. V té době pracoval jako hasič profesionál. Ale bylo mu devatenáct a měl nastoupit povinnou vojenskou službu na dva roky. Byl u odvodu, ale protože jsme se měli rádi, tak aniž by někomu o tom řekl, podepsal smlouvu na Dole Petr Bezruč, jako horník, na dobu deseti let. A na vojnu nemusel nastoupit.

Svatba. Svatba.

Čtyřiadvacátého května mám svátek, jmenuji se Jana. V ten den přišel k mým rodičům požádat je, zda se mnou může chodit. Donesl kytici, bonboniéru i prstýnek a chtěl se se mnou zasnoubit.

Moji rodiče z toho měli málem infarkt. Dali svolení, že spolu můžeme chodit.

Vzhledem k tomu, že Pepík podepsal smlouvu na šachtě, dostal od zaměstnavatele i byt. Neměli jsme si ale co do něj dát, nic jsme neměli.

Já jsem 9. června 1961 úspěšně odmaturovala a dostala umístěnku do městské nemocnice na porodnicko-gynekologické oddělení, kde jsem strávila čtyřicet let života jako zdravotní sestra.

Miminko. Můj přítel Pepík koupil koncem června snubní prsteny a požádal o moji ruku. Svatbu jsme měli 23. září 1961 a už ve svatební den jsme šli do našeho bytu, který jsme si postupně zařizovali. Byli jsme spolu osmnáct let, zažili jsme dobré i zlé časy.

Třikrát jsem předčasně porodila a děti zemřely. Až čtvrté těhotenství po deseti letech manželství skončilo úspěšně. Měli jsme syna Petra.

Manžel začal stavět svépomocí rodinný domek. Do dvou let jsme se do něj stěhovali. Bohužel, když bylo synovi osm let, začal mít manžel zdravotní problémy. Praskl mu žaludeční vřed a museli jej operovat. Při operaci dostal několik transfuzí a z některé dostal až tři měsíce po operaci žloutenku typu B, a to už jeho oslabené tělo nezvládlo. Zemřel 2. října 1979 ve věku 37 let.

Tak smutně skončila naše láska, která vlastně začala i skončila ošklivou žloutenkou…