2. MARIE HROMÁDKOVÁ, MOŘKOV

Co bylo úplně na začátku? Kdy jsem poprvé pocítila příliv naprosto neznámého citu, který jsem doposud neznala? Nebyla to už jen vděčnost a nejkrásnější pocity ve vztahu k matce, otci, sourozencům, stařence či staříčkovi na statku, kde jsem s nimi od narození žila. Nebyly to ani city, které jsem pociťovala, když jsem hladila kočku, psa, kozu, prasnici s prasátky, slepice s kuřátky, husy, kačeny a nádherné králíčky v králíkárně…

Bylo to něco nového, s čím jsem si nevěděla rady a co mě prostoupilo plíživě, ale postupně ovládlo celou mou dětskou dušičku, až jsem si uvědomila poprvé v životě: „Mám ho ráda!"

Jemu bylo deset let a já měla o rok méně. Do školy jsem chodila moc ráda, ale časté angíny, léčené po válce ještě bez penicilinu, způsobily, že jsem co chvíli ve vyučování chyběla. Přesto se mi vše dařilo dohnat, takže jsem na vysvědčení mívala jedničky a pečlivým rodičům dělala radost.

V první třídě mě učila paní učitelka Božena Holubová, se kterou jsme se na začátku vyučování vždy pomodlili, a pak teprve začalo proudit do našich hlav mnoho zajímavých poznatků, které potřebujeme dodnes. K prvním nezapomenutelným zážitkům patřilo poznání, kdyže jsme se vlastně narodili měli jsme si zapamatovat měsíc a jeho rostlinný a živočišný symbol. Zbožně jsem pak vzhlížela k nástěnce a obrázkům pro duben: byla tam krásná pampeliška a žlutá dvě housátka. Žádný jiný měsíc v roce neměl takovou nádheru plnou zlata jako já!

JARO 1952, na snímku autorka článku, 9 let, svaté přijímání v kostele svatého Mikuláše v Tiché.

Paní učitelka měla manžela, taky učitele, a syna Jirku a dceru Blanku. Stávalo se, že občas jeden z učitelských rodičů chyběl ve škole, a tak nebylo nic snadnějšího než jejich třídy spojit a suplování bylo vyřešeno. Byla to rodinná manželská výpomoc.

Tak se stalo, že Jirka Holub býval čas od času se mnou ve třídě. Nejdříve jsem ho neznala, ale z pokynů, které dostával tu od otce, tu od matky, jsem vše pochopila. Moje maminka tehdy nastoupila na naši malou národní školu v Tiché jako vychovatelka a já se s Jirkou vídávala i v nově vzniklé školní družině. Měla jsem tak u učitelů „očko", protože pedagogové musí táhnout za jeden provaz. Jednou byl nemocný zrovna Jirka a jeho otec mě ze školy poslal se vzkazem k nim domů. Do školy jsem měla od nich donést učebnici, kterou si zapomněl. Ještě dodnes cítím obrovskou trému, se kterou jsem se blížila k nedalekému učitelskému bytu, za jehož dveřmi byl kluk jménem Jirka! Nemohla jsem ani vykoktat, proč jsem za ním přišla. Ale to jsem ještě tehdy žádný pocit lásky k němu neměla. Ten přišel až po čase to jsme se zase obě spojené třídy nějak motaly v šatně a já si při oblékání nevšimla, že se mi uvolnila červená mašle z jednoho mého copánku a ta sklouzla na zem. Utíkala jsem domů, bylo před deštěm a neměla jsem pláštěnku. Přes pole a les to bylo k nám na „paseky" čtyři kilometry, takže po takovém rychlém přesunu jsem už večer dostala horečku a druhý den opět hnisavou angínu…

Horečkami jsem se musela „propotit", bolestí v krku prokloktat a čekat, až všechny čepy na mandlích popraskaly a vytekly. Jiný způsob léčby tehdy nebyl. Když přišla maminka příští den domů ze školní družiny, usmívala se a podávala mi tenkou zabalenou knihu: „Jirka ti posílá knížku, abys prý měla co číst a nenudila se doma, než se vyléčíš." Nesměle jsem ji otevřela a našla titulní list, na kterém bylo velkými písmeny napsáno: „Karel Havlíček Borovský Křest sv. Vladimíra."

Snažila jsem se porozumět veršům, byly však pro můj věk hodně nepochopitelné. Zlost boha Peruna mě straší dodnes! Nikdy mě nenapadlo, že by velký představený na nebi měl takové starosti a tak hrubě se o nich mohl vyjadřovat!

„Ten mě prosí, bych mu hlídal louky a osení, ten zas chce, abych pomáhal krávě při telení… Ten chce zimu, ten chce teplo, ten zas časy jiné, jeden chce mít žito drahé a druhý laciné… Hrom ať do nich! Abych neklel, zdržet se nemohu! Když jí koza málo dojí, běží k pánubohu…" Tatínek nám, třem sourozencům často četl verše od Erbena i Sládka. Borovský však byla jiná síla, vůbec jsem nevěděla, co pak řeknu Jirkovi líbila se mi literární pozornost od něho, nebo ne? Je fakt, že jsem se s Borovským setkala poprvé a zrovna tak dost vulgární verše, a od Jirky! Angína mě proto ani tak nebolela, asi to byla tentokrát léčba šokem.

Po deseti dnech jsem se chystala do školy a marně hledala červenou mašli. Vlasy jsem ten den neměla zapletené do copků, ale hnědé kudrny mi jen tak splývaly na ramena.

ROK 1950, první třída v Tiché, uprostřed paní učitelka Božena Holubová, pan děkan Alois Hlaváč, autorka první zleva.

V šatně už čekal Jirka! Na bílém ubrousku mi podával vyžehlenou a poskládanou mašli! Opět jsem nevěděla, co mám vykoktat, a tak s růměncem na tváři jsem si ji opatrně převzala, položila ji na lavičku a z aktovky vytáhla Křest svatého Vladimíra… Zmohla jsem se jen na poděkování, mašli opatrně vložila do aktovky a rychle utíkala do třídy.

Po několika dnech jsem měla pocit, že se musím někomu nebo něčemu svěřit s poznáním velikým jak trám: tužkou jsem na papír napsala to, čím moje dětská hlavička i srdce překypovaly: „Miluju Jirku Holuba." Lísteček jsem vložila do dřevěného malovaného pouzdra. Bylo tak krásné, že právě do něho ještě krásnější vyznání patřilo. Stalo se mou pokladnicí, trezorem, který jsem během vyučování otvírala a blažeností byla vždy bez sebe…Bohužel, stalo se, že naše třídy byly opět spojeny a jedna Jirkova spolužačka moje pouzdro o přestávce otevřela a lísteček si přečetla. A já jí vůbec nebránila, dokonce mi ani nevadilo, že s huronským smíchem větu z lístku přečetla před celou dvojtřídou. Tak velkou cenu mělo moje tajemství, že jsem naopak byla hrdá na to, že konečně už všichni vědí o mé lásce a já nic nemusím skrývat. Co si myslí Jirka, pro mne v tu chvíli nebylo až tak podstatné. Od té doby jsme se na sebe jen blaženě usmívali a bylo nám dobře. Vše bylo jasné. O prázdninách se naše rodina odstěhovala ze samoty do města Kopřivnice na statku začal po zemřelém staříčkovi hospodařit jeho prvorozený syn a já se s Jirkou už nikdy nesetkala.

V srdci však mám dodnes malý koutek a v něm ukrytý můj první paprsek lásky, ten nejnevinnější a vskutku nejkrásnější. Tak rytířský důkaz citů mi v mém dalším životě už žádný muž neprokázal. Škoda…