12. DANA ŠILLEROVÁ

Moji rodiče pocházeli z jižní Moravy a já tam často jezdila. Jednou jsem se vracela domů vlakem z Břeclavi do Poruby. Cesta ubíhala pomalu. V Otrokovicích přistoupili kluci, shodou okolností z toho města, kde jsem bydlela. Byli to ragbisté. Protože vagon byl poloprázdný a já seděla v jedné čtyřce sama, najednou jsem byla obklopena kluky, kteří byli jen o něco starší než já. Pak už cesta ubíhala rychle. Začali hrát karty a mě požádali, abych jim zapisovala body, no prostě bylo veselo.

Jeden z nich, jmenoval se Láďa (teda Láďů tam bylo víc) si se mnou začal víc povídat. Jenže cesta utekla rychle a byla tu Poruba a to znamenalo přestupování.

Po přestupu jsme se rozdělili. Kluci šli spolu a já pokračovala taky sama. Čekala jsem v dalším vlaku, až se vlak rozjede, a najednou se objevil Láďa a že by mě chtěl ještě vidět. Dali jsme si spolu rande pak mně dal pusu a odešel za kamarády, kteří seděli jinde.

A to jsem ho viděla naposledy. Na rande jsem nemohla přijít, znala jsem jen jméno a tehdy jsem nevěděla, kde ho hledat.

To všechno se odehrálo před pětatřiceti lety, a stále na tu chvilku ráda vzpomínám. Na ten nádherný pocit, který jsem tenkrát prožila, byť byl krátký, vzpomínám na kluka, kterého bych už nepoznala. Teď po letech můžu říct, že nikdy to nebylo takové jako tenkrát v tom vlaku.

Má první láska byla velmi krátká a nenaplněná. I takové jsou první lásky…