8. HEDVIKA DEDKOVÁ, KARVINÁ

Třináctého března jsem byla na srazu studentek gymnázia z Českého Těšína. Schází se každý měsíc v Bystřici nad Olší. Kdo může, přijede, někdy je nás víc, někdy jen malá parta.

Tentokrát jsem jela také. Na halenku jsem si připnula brož, památeční. Chtěla jsem ji spolužačkám ukázat. Je z roku 1965, kdy jsme se účastnili kurzu tanečních. Děvčata byla ze třídy a tanečníci známí nebo bratři a kamarádi našich děvčat. A tam jsme se seznámili…

Zamilovanost od první chvíle. Nevím, jestli jsme tancovali dobře, nebo špatně, ale to napětí bylo nádherné, tu jeho blízkost cítím ještě teď. Vybavuji si všechno krásné, i ty vroucí polibky, které by zapálily chalupu, ne-li celou ves. Byl krásný, vysoký, vlnité černé vlasy, smyslné rty, zelené oči.

Scházeli jsme se po hodinách kurzu v odstaveném vagonu na těšínském nádraží, tam aspoň nebyla zima a nepršelo. Času nebylo moc, to vlaky směr Karviná a Bystřice jezdily podle jízdního řádu. Kurz končil a byla tu závěrečná. Každá máma chce mít svou dceru co nejkrásnější, a tak švadlena šila šaty. Něco jim však stále chybělo. Šaty bylo třeba něčím dozdobit. A našlo se. Koupila jsem si onu brož. Šaty s ozdobou vypadaly skvěle. Kamínky na broži se krásně leskly, a bylo to ono. Závěrečná se vydařila a vzpomínky a zamilovanost se vryly do mysli.

Pak jsme si ještě hodně dlouho dopisovali. Když svůj dopis končil, namaloval malého ptáčka měl ptačí příjmení.

Po maturitě jsem začala jezdit na nadstavbové studium SZŠD v Olomoci. A světe, div se, on občas jezdil se svým kamarádem na lesnickou školu někam na Moravu. Bylo milé zase se s ním potkat.

Po dvou letech ve škole byla ze mě ženská sestra. Léta jsem pracovala v nemocnici.

Jednoho dne přišla na oddělení jako pacientka paní právnička. Záhy jsem zjistila, že je z Bystřice.

Při péči o ni jsem zavedla řeč na téma chlapce z Bystřice a na náš taneční příběh. Věděla jsem, že se oženil a měl čtyři syny. Paní právnička nám zděšeně odvyprávěla, že vyřizovala pozůstalost po mém kamarádovi. Stalo se následovné.

Po trvalých deštích v Bystřici se vylila říčka, ve které se utopil kamarádův syn. Ten chtěl zachránit psa, který do rozvodněné říčky spadl. Taťka-kamarád psychicky neunesl ztrátu syna. I on zemřel. Dlouho jsem tehdy na to vyprávění myslela a nemohla jsem se smířit s jeho osudem.

V roce 2012 jsem byla už jako babička s vnukem i s dědečky z druhé strany na dovolené v Horní Lomné. Byl nečas a vnuk rád plave, tak jsme jeli do krytého bazénu v Bystřici. Já neplavec, který nemá vztah k vodě v bazénu, jsem zůstala venku, že si prochodím okolí. Objevil se přede mnou hřbitov. Ten hřbitov, kde tu někde odpočívá moje první láska.

Ne, nenašla jsem jeho hrobeček, i když jsem se ptala paní, která na hřbitově byla. Rodinu znala a nasměrovala mě k hrobu, ale ve spleti pomníků jsem to místo nenašla.

A tak ona pohádka není u konce…

Stále přetrvává…