Bylo to přímo na Štědrý den 24. 12. 1955. Vyplašený „bažant" a první stráž vůbec se samopalem a ostrými náboji být připraven pro boj v případě přepadení západní velmocí, to nebyl žáden špás. Tuto stráž neboli jak se říkalo po vojensky „na stojce" předcházel tvrdý výcvik přijímače a hodně a hodně školení, hlavně politických přednášek, také techniky o zbraních a o kázeňském řádu v případě porušení vojenské přísahy atd.
close
zoom_in
Služba neboli stráž trvala 24 hodin a sestávala z 8 hodin odpočinku a 8 hodin na stojce venku v mrazu a sněhu šlapat svůj úsek a hlídat neboli sloužit lidu. Tento cyklus se opakoval střídavě co dvě hodiny, vždy až po vystřídání kamarádem, který byl také ve stráži se mnou společně u útvaru strážní roty v Novém Mestě na Slovensku. Spolu narukovali moji kamarádi ze Solce Edek Firla, z Doubravy Otta Zolich, ze Stonavy Arnošt Ponča a také spolužáci z průmyslovky Standa Karpeta z Karviné, Pepík Vrublík z Orlové, Milan Jendryščík z Lutyně. Na jiné si již po padesátileté době nepamatuji. Milan a Pepík jsou už po smrti.
To byly Vánoce smutné a vystrašené, ale příštím rokem to již bylo veselejší. Opět jsem byl mimo domov a to na vojně ve službě, ale už jako „šarže" a dělal jsem na Štědrý den dozorčího roty a to bylo v teple a u stolu s vánoční nadílkou byla spousta kamarádů.
Dnes již více než padesát let prožívám opět Vánoce se svou rodinou doma a opět se těším na dárky od „Ježíška" a mám radost i z dárků, co obdrží i ostatní přítomní u štědrovečerního stolu. Pochopitelně s Vánocemi jsou spojeny náboženské tradice narození Ježíše, které dnes můžeme svobodně slavit, protože v době minulé to nešlo a bylo to proti režimu, a na vojně skoro vůbec a o Vánocích se mluvilo jako o svátcích míru apod.
