Vášeň, jakou pro něj pěstování kaktusů představuje, zdědil po otci. „Otec byl první v rodině, kdo s pěstováním začínal a celý svůj život mě učil hlavně vztahu k těm rostlinám. Zhruba v 10 letech jsem si začal dělat sbírku. Otec mi dával prostor a já se mu snažil dokázat, že něco umím vypěstovat,“ říká Otakar Potyka.

Lásku k zahradnické práci má zčásti i po dědovi, který pracoval v Rekultivacích a měl na starost asi 700 hektarů sadů. Zahradnická tradice v rodině tedy určitě je.

Mnoho velkých kaktusů, které jsou ve skleníku pana Potyky k vidění, vyrostla ze semínek a mají i přes čtyřicet let. „Nejstarší je tu echinocactus gruzoni, který otec koupil jako už asi dvacetiletý a dnes má zhruba osmdesát let. Mám tady i kaktusy, které otec vypěstoval ze semene, ty mají okolo padesáti let,“ říká Potyka.

Co to obnáší se o všechno starat? „Je to práce na každý den. Bez vztahu a lásky k těm rostlinám to nejde. Není to jako třeba sbírání známek, když zavřete album a máte nemusíte nic. Rostliny potřebují neustálou péči,“ vysvětluje nadšený pěstitel kaktusů, který prozradil, že má velký sen - chtěl by získat označení pro oficiální botanickou zahradu.

„Je proto potřeba splnit tři podmínky: musím mít přes 500 druhů rostlin a veškeré rostliny musí být pojmenované. Na tom pracujeme, časem by celá kolekce měla být oštítkována jmenovkami. Třetí podmínkou je vzdělávací program, na jehož přípravě také pracujeme. V rámci své výuky ke mně chodí učnice ze nedaleké střední školy a seznamují se s rostlinami a jejich pěstováním,“ říká Otakar Potyka.

Pěstitel se od letošního léta rozhodl, že svou zahradu otevře veřejnosti. Komentované prohlídky se prozatím konají vždy o víkendech po telefonické domluvě.

Ilustrační pohled na Orlovou.
Orlovský městský dům seniorů vybíral neoprávněné nájmy, teď musí vracet peníze