„Však není ještě tak zle s našimi zeměmi, neb blanické rytíře na své cestě k vám jsem díky bohu nepotkal!"

Vidím sukni. Krumplovanou!

Celá Poslanecká sněmovna připomínala velkou slepičárnu. Už po sté se vedla hádka o uprchlících.

„Přijměme kvóty!" křičela jedna třetina.

„Přijmout kvóty? To beru jako porušení koaliční dohody, kolego!" odpovídali jiní a zbytek buď neměl vyhraněný názor, nebo zkoumal složení minerálů ve své mattonce. V okamžiku však všichni ztichli, když se ve dveřích objevily krumplované šaty. Tenhle chlap, co prezidentoval, byl podle všech víc než divný. Nikdo vlastně neví, kde se tady vzal, ale najednou měl funkci a svědomitě ji plnil. Upravil si rubáš a prsty ověšenými šperky si ladně zastrčil pramínek dlouhých vlasů za ucho.

„Nuž, tvrdím tak já, Karel IV., proč by Prahu nemohly ochránit hradby její?" Ve sněmovně bylo stále ticho.

„Neb celé země české obestavějme zdí vysokou tak, jak v Číně je to zvykem. A vejce přidáme-li, bude pevná a vůči barbarům těm odolná! Však nemám-li pravdu, že most ze stejných surovin stále stojí?" Poslanci sklopili hlavu do dlaní, Karel se usmíval, jak bravurně problém vyřešil. Jeden z nich vystoupil:

„Pane, dovoluji si poznamenat, že paní Merkelová tvrdí, …"

„Aj! Ženská v politice! Kdo toho strpí?!"

„Německo, pane."

„Germáni… S těmi zeměmi byl vždy kříž." Sněmovnou proběhlo ušklíbnutí. „Nemohu dívat se na to, jak k opětovné barbarizaci naší říše jsme došli. Jak tohle dopustiti jsme mohli? Skončíme tak rukou zaostalého barbara, co v pozadí se držel a beze strachu se nyní dere vpřed! A my se je ze samé lidskosti zastaviti bojíme. Ovládnou naše města. Ovládnou náš trh! Nuž, tváříte se moudře a za vzdělance se vydáváte, co radíte dělat?"

Všichni zírali na toho muže a nikdo nevěděl, co si o tom má myslet.

„Mohli bychom je integrovat mezi nás, naučit je, jak přežít v dnešním světě, a dát jim práci," ozvalo se do ticha. V místnosti nastal šum, že to je opravdu dobrý nápad.

„A mohli bychom je vzít do armády na posílení vnitřních sil!" ozvaly se další návrhy a všichni se usmívali, že našli řešení.

„Ovšem, jen tak dál, Attilu si zde rádi vychováme, aby pak naše zbraně použil proti ženám českým. Cožpak se nepoučíme z chyb předků?"

Šum ve sněmovně utichl a všichni si zase sedli. Zaraženě přemýšleli o tom, co bylo řečeno. Karel se rozhlížel po těch zamyšlených obličejích.

„Na sebe se podívejte. Stát byste vést chtěli, ale s prvním nájezdem z boje utíkáte. Morálku si kazit necháte. Já k rozkvětu tyto země vedl a práci vždy lidem dal. Vy nedokážete ani před takto rozpolcenou armádou se ubránit, byť nestojí za ní žádný velký pán."

Co na to říct? Všichni věděli, že má vlastně pravdu. Ale celý svět si lámal hlavu, jak s danou situací naložit. Už se zdálo, že s nezodpovězenými otázkami půjdou všichni domů, když se ten muž začal smát. Všichni tázavě zvedli hlavu a Karel, který se smíchy doslova otřásal, poznamenal: „Však není ještě tak zle s našimi zeměmi, neb blanické rytíře na své cestě k vám jsem díky bohu nepotkal!"

Anna Křempková, Slezské gymnázium, Opava