Přemýšlel jsem, s jakým slavným architektem tu sedím…

Setkání s Karlem?

Nejsou tomu ani dva týdny, kdy jsem zažil něco opravdu zvláštního a svým způsobem nezapomenutelného. Vracel jsem se z práce. Ten den hrozně pršelo. Déšť byl tak hustý, že přes něj nebylo vidět ani na deset metrů. Kapky padaly všemi směry a já byl promočený po pár krocích, ale moc mi to nevadilo. Měl jsem za sebou osm hodin v kanceláři.

Autobusu jsem zahlédl jen jeho mizející záda a v duchu se proklínal, proč jsem neběžel rychleji. ,,Krucinál, další jede až za hodinu." Naštěstí nedaleko byla jedna velmi dobrá kavárna. Počasí se stále zhoršovalo. Déšť byl čím dál tím hustší a přidal se i silný vítr. Každý krok byl těžší, a těžší a najednou obrovská rána, hlasitější zvuk jsem v životě neslyšel. Ještě několik sekund poté mi v uších bzučelo. Pomalu jsem se uklidnil a začal se rozkoukávat. Déšť mírně ustal, ale to mě v tu chvíli moc nezajímalo, všiml jsem si totiž postavy. Přísahal bych, že ještě před chvílí tady nestála. Byla oděna do šatů, které jsem snad nikdy neviděl. Barevné, u pasu volnější, s širokými rukávy. Muži nebylo více než čtyřicet, na tváři měl mohutný plnovous a trochu vyděšený výraz. Po chvíli si všiml, jak na něj překvapeně zírám, a promluvil na mě. Jeho jazyk mi připomínal češtinu smíchanou s němčinou. „Asi nějaký turista," usoudil jsem. Ale přesto jsem se nedokázal zbavit pocitu, že jsem ho už někde viděl. Nevím už proč, ale pozval jsem ho na kávu do nedaleké kavárny. Vypadal, jako by tahle slova nikdy neslyšel. „A pivo byste si nedal?" rychle jsem zareagoval. Pán okamžitě porozuměl a s trochu zdráhavým úsměvem mě následoval.

Poručil jsem servírce, ať přinese dvě piva. Ta s udiveným výrazem poslechla. Můj společník se hluboce napil a poté se rozmluvil. Jeho řeč mi konečně začínala připomínat češtinu. Zpočátku mluvil o běžných věcech, o tom, že byl čtyřikrát ženatý, že se jmenuje Václav, ale vystupuje pod jménem Karel. Jeho nejstarší syn Václav prý, až jednou umře, po něm všechno zdědí. Já jsem poslouchal a prázdných sklenic přibývalo. Karlovy historky mi občas nedávaly smysl. Třeba jak se chlubil, že postaví most přes Vltavu a že ho pojmenuje Karlův a že bude tak pevný, že ještě sedm set let po jeho smrti tam bude stát. Říkal jsem si, k čemu nám na Vltavě budou dva Karlovy mosty, ale od přemýšlení mě odtrhlo jeho další vyprávění, jak postavil nejstarší univerzitu ve střední Evropě. Přemýšlel jsem, s jakým slavným architektem tu sedím, když vtom servírka přerušila naši konverzaci, že je dost hodin a že máme zaplatit a jít domů. Poté jsem se s Karlem rozloučil a spěchal na poslední autobus. Stihl jsem ho tak tak. Podával jsem řidiči papírovou stokorunu a všiml jsem si portrétu s korunou na hlavě. Najednou jsem se zarazil. Všechno se mi nějak v hlavě skládalo dohromady a já se začal proklínat, že naše rozloučení proběhlo tak rychle a že jsem jej nechal tomuhle světu napospas.

Lukáš Matýsek, 3.L, MSZeŠ a VOŠ, Purkyňova 12, Opava