Já a můj vzor. V čem mě inspiruje a co bych chtěla jednou dokázat?

V mém životě se vyskytuje spousta obyčejných lidí, kteří jsou mým vzorem a inspirací, ale dnes o nic psát nebudu. Ne snad z důvodu, že toho nejsou hodni, to opravdu jsou, ale někdy nastane chvíle, kdy chcete mluvit o lidech, které vůbec neznáte. Mým vzorem v posledních několika letech je Jitka Smutná, neboť je ženou, která v sobě musela najít velkou sílu, aby vyšla s pravdou ven, opustila rodinu a žila s člověkem, kterého miluje.

Její odvaha je pro mě vzorem. Vždyť není jednoduché se k odlišné sexuální orientaci přiznat v pubertálním věku, natož když máte rodinu a děti. Jitka je k tomu ještě mediálně známá, takže dle mého názoru musela zažívat strašný tlak, ale ona přes to všechno našla v sobě odvahu být sama sebou. Myslím si, že tímto počinem přispěla k tomu, že lesby a gayové, kteří žijí „normálním způsobem života", mohou stále doufat ve změnu.

Ona byla mou inspirací k tomu, abych neskrývala, kdo jsem, a žila tak, abych byla šťastná. A přesně to chci jednou dokázat. Chci ukázat ostatním, že se nemusí stydět za to, kdo jsou, a je jedno, jestli jsou jinak sexuálně orientovaní, heterochromní či mají malinkou vadu řeči. Každý jsme nějaký a máme stejné práva na život jako „normální" lidé. Co je vlastně normálnost? Je to relativní pojem, je to vlastně norma, kam zapadá nejvíce lidí, nic víc. Přeji si, aby každý našel své štěstí jako Jitka.

Svou práci chci ukončit citátem Jana Werich, jenž mi v těžkých chvílích velmi pomohl: „Když Tě lidé odrazují od Tvých snů, předpovídají Ti zkázu nebo Tě kritizují, pamatuj, vyprávějí Ti svůj příběh, nikoliv Tvůj.." ¨

Eva Kubelová, Slezské gymnázium Opava, 4. B