Obrana Sokratova

O vzoru svém chci ódu pět,

ač neznám prosodie.

Odpusťte ten špatný tón,

nevkusnost melodie.

Já mezi všemi reky

za hrdinu vybrala

si divte se Sokrata,

bych jako on jednala.

Někteří možná namítnou:

„Nevíš, co dneska letí,

ve společnosti konzumu

je myšlení jen smetí.

Nejlépe nechat mudrce

na skládce starých časů,

svět bez váhání poslal by

je v lepší verzi k ďasu.

Hleď, na úvahy není kdy

v té době plné zmatků,

dnes máme už dost hloubání,

však málo hmotných statků."

Jak ubrániti ideál,

když naň se hana valí?

Tu jaké zbraně použít,

váhá i věci znalý.

Zda pro cit hledat výrazu,

který přec nejspíš schází,

vždyť slova příliš povrchní

myšlénky hloubku kazí.

Snad v boji onom šlechetném

na pomoc vzít si klišé

a pak nad vlastním patosem

si naříkati tiše?

Či dlouhou, jak to bývává,

si knižní pasáž zvolit

a nudou oponenta

tak hrdě k spánku skolit?

Neb uchýlit se k žertu,

jenž cynismem zas hřmí,

a výčitkám tak s klidem

dát sežrat svědomí?

Já mám však jeden argument

a nad ten jistě není.

On předčí všechny fráze

i mdlé výlevy snění.

Krom reka obhajoby

též jasně vymezuje,

v čem zrovna tento mudřec

mě tolik inspiruje.

Já přiblížit bych chtěla

se jemu v onom směru,

ač nyní se to nezdá,

věřte přec. Na mou věru!

To proto právě Sokrata

já za vzor vzala sobě,

že nepsal a psát nebude,

anžto dnes tlí již v hrobě.

Eva Zvárová, Gymnázium a Obchodní akademie Orlová