Faraday, Palacký, Sokrates

Mým vzorem je Prometheus, má stejný temperament jako já, a co je nám podobné, to se nám líbí, jenomže mě neinspiruje jenom on, ale také i osobnosti historie, kteří jsou jemu podobní. Prometheus je pouze mytickou postavou, která je archetypální pro nekonečnou snahu o růst a vývoj.

A tak uvažuji, který jedinec ze všech epoch by mohl být mým vzorem. Hlavou mi prosviští spousta jmen Da Vinci, Bacon, Komenský, Faraday, Palacký, Sokrates, Epikuros… Jmen je spousta, ale výsledek žádný, o čem to tak asi svědčí? Je to tím, že by člověk neměl jasno, kým je, neuměl se definovat, nevěděl, kam patří, co od sebe očekávat? Nebo je těch stimulů příliš? Rychlost lidského vývoje je exponenciální, což znamená, že pokrok, který se odehrál za 20. století, se taky odehrál od roku 2000 do roku 2015 a za dalších sedm let se to stane znova. Ptám se tedy znova: Je možné mít pouze jeden vzor?

Každý člověk je jedinečný, i jednovaječná dvojčata mají rozdílnou DNA, jak tedy můžeme mít jeden vzor? Od každého se inspirujeme a učíme, a už Aristoteles tvrdil, že špatný žák je ten, který nepřeroste svého učitele kdyby měl tedy pouze jeden vzor, svého učitele, tak v nejlepším možném případě bude jako on. Když už narážíme na Aristotela, jím byl člověk označen jako „zoon politikon", tedy společenský tvor, který žije, funguje a rozvíjí se ve společnosti. Proto spíše vzorem je skupina lidí společnosti.

Je možné, že všichni lidé, kteří mě inspirují, mají něco společného?

Každá osobnost, jež pro mě zosobňuje Promethea, se snažila nějak vyjít z jeskyně poznání a dokonce se jí to povedlo, jenomže často jedinec předběhne dobu, a to je mnohdy horší než ji zaspat. Sokrates byl otráven a Giordano Bruno byl upálen. Pokud má jedinec štěstí na stabilní prostředí, je jeho smůlou právě ono stabilní prostředí, jako v případě Da Vinciho, jenž měl kapacitu spustit průmyslovou revoluci o stovky let dříve, ale když je hojnost, lidem to vyhovuje a nehledají jiné řešení.

V čem mě inspirují a co bych chtěl jednou dokázat?

Rád bych našel cestu ven z Platonovy jeskyně, stejně jako to udělali oni. Chtěl bych je rovněž předčit, a proto nejenom vylézt z jeskyně, ale pomoci také ostatním z ní. I když žijeme v nejprogresivnější době, jaká kdy byla, pořád se řídíme primárně emocemi a rozum, skepsi a správnou cestu často vidíme pouze z dálky. Já ji také míjím často a v tomhle bych chtěl být jako Michael Faraday, který věděl, co chce, co je správné, a došel si pro to.

Nikolas Jenč, 4.C, Slezské gymnázium, Opava