Plátno, barvy a hlas dědečka

Jako snad každého z nás mě již od dětství inspirovaly nejrůznější televizní postavy. Zatímco ostatní z tohoto trendu vyrostli, či na něj postupem času zapomněli, já se svého vzoru držím dodnes.

Pamatuji si přesně ten den, kdy jsem ho uviděl poprvé. Bylo to v obývacím pokoji našeho panelákového bytu a prostřednictvím nové televize, kterou táta přinesl od známého. Souhrou náhod byla právě první věc, kterou jsem v televizi viděl, on.

Jeho přirozenost a upřímnost byla něčím, co jsem u herců na ostatních kanálech ještě nikdy neviděl. Na kazetách, ukrytých v nejzazším rohu skříně, se nacházela celá pokladnice příběhů o mém vzoru. Tyto příběhy se od ostatních pořadů nelišily pouze svou povahou, ale také zpracováním. V každé epizodě byl pouze on, malířské plátno a jeho kreativní duch.

Při svém malování vždy nabádal, abychom doma u televizních obrazovek malovali s ním. Jeho způsob řeči uklidňoval a při jeho poslechu se zdálo, že je opravdu možné cokoliv. Při sledování mého vzoru jsem se vždy cítil jako opravdový malíř, pracující na svém nejnovějším a nejskvělejším díle, které bude známo po celém světě.

Právě jemu vděčím za svůj malířský talent a za vše, co mě naučil. Ačkoliv jsem nikdy neměl šanci tohoto skvělého člověka poznat, věděl jsem, že on mě zná jako nikdo jiný. Vždy, když je mi nejhůř, vzpomenu si na něj a na jeho klidný hlas. To mi dodává sílu i motivaci pokračovat dále. Ačkoliv vím, že ještě zdaleka nejsem tak klidný, mírumilovný, pozitivní a upřímný jako on, věřím, že stejně jako u skvělého uměleckého díla nejde o dokonalost, ale o odhodlanost a trpělivost.

Ještě dnes mám ve skříni onu krabici a každý víkend si dopřávám čas, kdy se odloučím od stresující společnosti a přehraji si veškeré epizody. Jenom já, plátno, barvy a vlídný hlas mého dědečka, kterého jsem neměl šanci poznat.

Petr Sedláček, 4.A, Gymnázium EDUCAnet, Ostrava