Já a můj vzor

Dnes jsem si opět prohlížela časopis, který k nám chodí poštou. Začala jsem si ho číst. Najednou jsem se dostala na stránku o životě svatých.

Přečetla jsem si životopisy, které byly napsány u každého z nich. Narazila jsem na holku jménem Anička Zelíková. Páni! To je (tedy byla) ta nejodvážnější a nejlaskavější dívka, o které vím:

Už po prvním svatém přijímání měla touhu žít jen pro Boha. Když se ve svých čtrnácti letech dozvěděla, že se podstupují potraty, hluboce to s ní otřáslo a hned se Bohu nabídla jako smírná oběť za tyto hříchy. Další den zjistila, že má krvavý kašel a později i tuberkulózu. Měla radost, že Bůh její oběť přijal a že může trpět za nenarozené životy. Jejím vzorem byla sv. Terezie z Lisieux.

Ihned jsem věděla, že chci mít Aničku za biřmovací patronku. Ale pak jsem si zase říkala, že to může být třeba svatá Františka nebo svatá Johana z Arku. Stále ještě nejsem úplně rozhodnutá, protože všechny varianty ještě zvažuji. Tato holka u mě ale pořád vede. Taky to, že byla jejím vzorem sv. Terezie, mi připadalo jako znamení, protože se jmenuji taky Terezie. Vím, že je to hloupost, ale stejně ji velmi obdivuji. Já se totiž už dlouho bojím, že se něco stane, a že náhle umřu. A ona si klidně umírá s radostí. Někomu to možná připadá zvláštní, ale já ji kupodivu chápu. Chápu, že je šťastná, že se ostatní duše mohou dostat taky do nebe. Uvažovala jsem, zda bych to dokázala se takhle obětovat. Všichni vždycky říkají, že kdyby někdo z jejich blízkých byl v nebezpečí, tak by za něho položil život, ale ono to není tak snadné, připravit se o svůj život. Anička se vůbec nebála a byla ráda, že Bůh přijal její smírnou oběť. Chtěla se dostat do kláštera a zasvětit se Bohu, ale díky nemoci tam nemohla, takže jí to zkazilo všechny plány. Určitě by toho ještě spoustu dokázala, což ji nejspíš taky dost mrzelo. Neměla to vůbec lehké, ale na poslední chvíli byla přijatá do III. řádu Karmelitek, kde ještě před smrtí složila řeholní sliby.

Svou životní oběť zakončila ve čtvrtek 11. září 1941 při ranním zvonění Anděl Páně se šťastným úsměvem a se slovy: ,,Všechno je tak krásné. Nechtěla bych s nikým měnit. Miluji Ježíše, mám ho tolik ráda.

Já Aničku obdivuji za její odvahu. Já jsem se vždy bála spousty věcí a hlavně smrti. Tento strach mě doprovází dodnes. Také na ní obdivuji lásku k Pánu Bohu, protože já jsem zatím tuto lásku nepocítila, ale doufám, že ji už brzy pocítím.

Terezie Jurišicová, sekunda (7.třída), Biskupské gymnasium v Ostravě