V krku cítím spíše tisíce malých jehliček, které mne dráždí ke kašli

Všude je něco hezkého

Právě vjíždím do Ostravy a už teď vidím, že veškeré recenze, které jsem o tomto krajském městě kdy četl, jsou pravdivé. Obloha se začíná zatahovat a já vystupuju do šedavého prostředí ostravského nádraží. Připadám si jako ve skleníku. Ano, právě byla vyhlášena smogová situace. Počasí je opravdu pochmurné. Vzduch jako by ani vzduchem nebyl. V krku cítím spíše tisíce malých jehliček, které mne dráždí ke kašli. Spěšně se proto přesouvám k nejbližší stanici veřejné hromadné dopravy, která je v tuto dobu pro veškeré obyvatelstvo zdarma.

„Odkud si tuto slezskou metropoli mohu nejlépe prohlédnout, aniž bych musel dýchat ten nesnesitelný vzduch?" ptám se polohlasem spíše sebe než někoho neznámého. K mému velkému překvapení mi však vedle stojící pán poradí návštěvu unikátního Hornického muzea, které umožňuje i vyjížďku na jednu z důlních věží, odkud je prý na město famózní výhled. Jeho rady velmi rád uposlechnu a namířím si to tedy směrem k Landeku.

S postarším panem průvodcem tak posléze můžeme sfárat do jedné z bývalých šachet. Moravskoslezský kraj je proslulý svou těžbou uhlí, a to především černého. Jak se dozvídám, horníci byli a vlastně ještě stále jsou velmi dobře placenými profesemi. Jejich rodiny tedy opravdu nepřicházejí zkrátka. A že jim tady opravdu nic neschází. Množství nákupních středisek, sportovišť i dostatečné zastoupení kvalitních vzdělávacích institucí, které se v Moravskoslezském kraji za poslední roky vybudovaly, využívají tisíce lidí! Pokud byste dostali chuť na horskou túru, doslýchám se, že v blízkém okolí je i spousta kopců, nabízejících turistiku.

Co zdejší obyvatele však nejvíce trápí, je zdraví. Jak sám na sobě poznávám, smogová situace není pro plíce člověka opravdu to pravé ořechové. Částečky polétavého prachu se usazují na zaparkovaných autech a čistých oknech poctivých hospodyněk. Když však vyjedu do nejvyššího patra důlní věže, pohled mi až vyrazí dech. Ostrava, město horníků, se utápí v šedi a husté mlze, zatímco nad touto hustou směsí se nádherně pohupuje slunce, které široko do dálky rozprostírá své hřejivé paprsky.

„Nepřemýšlel jste, že byste se z této špíny odstěhoval?" zeptám se průvodce, ukazuje na šedou mlhu vznášející se nad Ostravou.

„Upřímně vám řeknu, že ne. Mnoho let jsem sám pracoval jako horník na zdejší šachtě. A celý život jsem především díky zdejším železárnám dýchal tento vzduch. Ale nikdy bych bydliště nezměnil. Nic mi tady nechybí. Vždyť podívejte, na každém místě je přece něco nádherného," odpověděl mi na rozloučenou. „Tak šťastnou cestu a pozdravujte Prahu!"

Hana Mošová, 4.A, Slezské gymnázium Opava