Moravskoslezský kraj jako místo pro život

První co mě napadne, když se řekne Moravskoslezský kraj jako místo pro život, je kupodivu spousta negativních názorů, které se ve společnosti šíří. Myslím tím věci typu „je tu hrozné ovzduší, nedostatek práce, málo kulturních institucí, akcí a podobně.

Kdyby se ale někdo zeptal, jak to vidím já, určitě bych neodpověděla ani jedním podobným argumentem. Nejspíš bych řekla, že to tu mám ráda, což je jen svatá pravda.

A co se mi tedy vybaví při slovech Moravskoslezský kraj? Jsou to pochopitelně místa, která jsou mi blízká, místa, kde jsem trávila dětství, kam ráda chodívám teď a vždy tam ráda zavítám.

Pokud můžu být tedy konkrétní, tak mám ráda Emu. O Emě bych mohla říct, že je to moje kamarádka, která toho se mnou zažila už mnoho, neboť „za ní" zavítám v každé své volné chvilce. Myslím, že každému Ostravákovi je jasné, že jsem se nezbláznila, že řeč ve skutečnosti není o žádné mé kamarádce, nýbrž o haldě Emě, která je známá, jakožto nejvyšší bod Ostravy. Chtěla bych vám říct, že jsem tam de facto pořád.

Z vrcholku se mi naskýtá totiž dokonalý výhled na celé město, a tedy na všechny moje nejdůležitější vzpomínky. Ať už to je Landek s hornickým muzeem, oblíbené Masarykovo náměstí, Slezskoostravský hrad, Komenského sady, Beskydy nebo Vítkovické ocelárny, kde se každoročně pořádá letní festival Colours of Ostrava. Myslím, že nemluvím jen za sebe, když říkám, že mi ten kopec plný jedovatých plynů, přirostl k srdci.

Píši vám o tom, jak jsem tady spokojená a mám tu všechno ráda. Měla-li bych být opravdu upřímná, tak i já vidím určité mouchy. Pokud mi tedy dovolíte se nadále věnovat Ostravě, nemůžu se nezmínit o Karolíně, která se mnou zas taková kamarádka jako je Ema, není. Karolína je obrovské obchodní centrum, v podobě kostky, která zde vyrostla v roce 2012.

Ne, že bych ji nenavštěvovala, to zas ne, ale myslím si, že svým vznikem částečně ukradla život „tam venku". Mám na mysli, tu spoustu obchodů z krásného historického centra, které zmizely ve spárech Karoliny. Prostě je venku teď tak nějak smutněji. S tím ovšem já nic nenadělám, a tak mi nezbývá nic jiného, než si příležitostně někomu postěžovat.

Tím ale moje stížnosti a výtky vlastně končí, a já bych si akorát přála, aby se Ostravě dařilo překonat problémy s ovzduším, aby zde lidé rádi trávili svůj čas a aby se Colours of Ostrava pořádal dalších sto let. Zkrátka a dobře ať je radost všudypřítomná a ať je Ostrava město plné života.

Josefína Kvíčalová, Gymnázium EDUCAnet Ostrava