Den jako každý jiný

Andrea byla se svým životem vždycky spokojená. Dospívání měla bezproblémové, protože její rodiče se ujistili, že pokaždé dostala co chtěla. Jen co odmaturovala, ji díky jejich konexím doslova zasypaly pracovní nabídky a ona se stala průvodkyní na zámku v Hradci nad Moravicí. Čas plynul, Andreina prestiž stoupala a ona začala brzy střídavě pracovat na několika památkách po celém Moravskoslezském kraji. Dělala práci, kterou nadevše milovala a měla manžela, co nadevše miloval ji. Nemohla být šťastnější. Ale ta bublina, ve které žila měla brzy prasknout.

Ono úterní ráno začalo jako jakýkoliv jiný den. Andrea vstala, oblékla si uniformu a políbila svého muže, než se vydala na cestu do práce.

Jak se přibližovala k hlavní bráně, na malý okamžik se zastavila, aby se pokochala pohledem, který se jí naskytl. Tráva se třpytila kapkami rosy a sluneční paprsky osvětlovaly věže zámku. Andrea zavřela oči a zhluboka se nadechla. Tohle byl její domov. Jediné, co narušovalo pohádkový obraz, byla žena sedící na bílé lavičce. Mohlo jí být kolem třiceti let, avšak tvář měla tak strhanou, že vypadala mnohem starší. Na sobě měla čistý, ale ošumělý kostýmek a její boty měly to nejlepší dávno za sebou. Nervozita vyzařovala z každého jejího pohybu, od rytmického podupávání nohou až po způsob jakým muchlala papír mezi prsty.

Normálně by Andrea prošla kolem bez povšimnutí, ale něco na té ženě ji zaujalo. Možná to bylo tím, jak vzpřímeně seděla, přestože v jejím výrazu byla vidět příšerná únava. Možná za to mohl výraz její tváře. Zračila se v ní bezmoc, a kdyby Andrea dostala za úkol popsat čirý smutek, bez váhání by nakreslila ji.

Den se pak neskutečně vlekl. Andrea nedokázala přestat myslet na neznámou ženu z rána a nemohla setřást nepříjemný pocit, který se usadil hluboko v jejím žaludku. Pořád přemýšlela nad tím, kdo asi byla a jaký byl její příběh. Nebyla schopná se na nic soustředit a ze srdce jí spadl obrovský kámen jen co její směna konečně skončila a ona se mohla vrátit domů ke svému muži.

Procházela chodbami když si všimla si, že dveře od kanceláře vedení jsou pootevřené a zevnitř se ozývá tlumený hlas.

„Vy to nechápete, já tu práci potřebuji," Andree přeběhl mráz po zádech. Ne ze slov, která slyšela, ale z tónu, jakým byla vyslovena. S naléhavou potřebou, jako když žíznivý člověk na pokraji sil žádá o kapky vody.

„Je mi líto, paní Narová, ale momentálně opravdu nepřijímáme nové pracovníky. Proč nezkusíte změnit bydliště a zažádat o místo někde jinde?" Andreina šéfka tyto věty opakovala tak často, že už se jí vryly do paměti natrvalo. Andrea popošla blíž a škvírou ve dveřích nakoukla do kanceláře. Sevřelo se jí hrdlo, když zahlédla kostýmek a hrdý postoj ženy z rána.

„Onkolog mojí dcery je v tomhle kraji, nemůžu si dovolit odejít jinam," zašeptala neznámá. Jakoby si uvědomila, že to je definitivní konec, ramena se jí svěsila pod tíhou odmítnutí, skryla tvář do dlaní a rozplakala se.

Andrea se rychle vydala na ústup. Měla pocit, že jí nepřísluší tohle sledovat. Nikdy nepřemýšlela nad tím, jak špatná je situace s nezaměstnaností a sháněním pracovních míst.

Když přišla druhý den do práce, o ženě, která zoufale sháněla práci nepadla ani zmínka.

Michaela Durcová, 2. ročník OA a SOŠL Opava