V Polsku probíhá několik akcí, aby si mladší generace uvědomily rozsah a hrůzy takzvaných pochodů smrti. Polští turisté absolvovali například čtyřdenní pochod pohraničím z Głuchołaz do obce Rogoźnice, kde je muzeum koncentračního tábora Gross-Rosen. Cestou pokládali květiny tam, kde před 75 lety při pochodech smrti umírali lidé. Jedním z organizátorů vzpomínkových akcí je obecní úřad v Głuchołazech. Mediálním partnerem Rádio Opole.

Přestože vězni z Osvětimi vyhnaní na pochod dorazili 30. ledna 1945 také do Krnova, dosud zde není žádná připomínala těchto tragických a násilných událostí.

LEDEN 1945: ZABÍJEL HLAD, MRÁZ A VYČERPÁNÍ

Před 75 lety se frontová linie přiblížila k Varšavě. V nacistických koncentračních táborech byly z politických a rasových důvodů zadržovány stovky tisíc vězňů. Další tábory byly určené pro internaci válečných zajatců. Německá vojska ustupovala, takže bylo jisté, že osvobození těchto táborů se blíží.

Specialista na hromadné vyvražďování Heinrich Himmler přišel s koncepcí pochodů smrti. Aby se vězni z koncentráků a zajateckých táborů nedožili osvobození, nacisté počítali s tím, že kromě násilí je bude zabíjet také hlad, lednový mráz, nemoci a vyčerpání. Esesáci dostali příkaz zastřelit každého, kdo by během pochodu zůstal stát nebo se opozdil. Trasy pochodů smrti lemovaly desítky až stovky mrtvol.

Z OSVĚTIMI DO GLIWIC, PAK I PŘES KRNOV

V komplexu táborů Auschwitz u Osvětimi bylo na 180 tisíc vězňů. Čekal je pěší přesun do Gliwic, odkud se část vězňů opět pěšky a část v železničních transportech přesunula na území dnešní České republiky.

Právě z Gliwic 19. ledna 1945 vyrazil pochod smrti, který v krutých mrazech 30. ledna 1945 dorazil do Krnova. Pamětníci z řad německých civilistů vzpomínají, jakou hrůzu cítili, když se na silnici začalo rozléhat klapání stovek dřeváků. Promrzlí zajatci a vězňové z Osvětimi byli většinou vyhublí na kost. Na sobě měli jen plátěné pruhované kazajky a chodidla zabalená do onucí.

DOKUMENTY O MRTVÝCH ZE ZÁTORU A BRANTIC

Po válce byl v Zátoru-Loučkách nalezen dokument o ruských zajatcích, kteří byli během pochodu smrti zastřeleni v Branticích a v Zátoru. S odsunem německých obyvatel odešli z Krnovska i přímí svědci pochodu smrti. To je důvod, proč se na tyto události téměř zapomnělo.

Jedním z mála Krnovanů očitých svědků je Herbert Palička. Pochází z česko německého manželství. Jeho tatínek byl Němec a nevlastní maminka Češka. Doma mluvili oběma jazyky a nedělali rozdíly mezi Čechy a Němci.

OČITÝ SVĚDEK Z KRNOVA: HERBERT PALIČKA

Herbert Palička

Na konci války v době náletů na Krnov bylo Herbertu Paličkovi asi 11 nebo 12 let. Bydlel v Kostelci.

„Jako kluci Kostelčáci jsme do Krnova moc nechodili, protože tenkrát Kostelec byla samostatná obec. Jako ministranti jsme s kamarády rádi chodili ke sv. Benediktovi. Jednou jsme tam tam postávali, když jsme z venku uslyšeli divné klapání a cinkání. Vyběhli jsme z kostela, a viděli zástupy špatně oblečených vysílených lidí, kteří se plahočili kolem kosteleckého parku. Klapaly jim boty a cinkaly ešusy. Stál jsem se dvěma kamarády schovaný za zdí kosteleckého hřbitova, a sledovali jsme, co se děje," vzpomíná na těžký zážitku z dětství Herbert Palička.

"Kostelcem procházel směrem na Zátor nekonečný zástup podvyživených promrzlých lidí. Bylo nám jich moc líto, ale co jsme mohli dělat? Byli jsme děti. Dodnes vzpomínám na dva nebo tři zoufalce, kteří se přímo před našima očima pokusili o útěk do lesů směrem na Mohylu. Běželi ze všech sil, ale neměli šanci. Chytili je a zastřelili dřív, než se dostali k lesu. Táta si dokonce zapsal čísla těch popravených Rusů ze štítku, co nosí vojáci na krku,“ dodal Herbert Palička

KONEC VÁLKY V KRNOVĚ

Civilní obyvatelé Krnova byli na zajatce zvyklí, ale ne na kruté zacházení.

„V baráku v Kostelci, kde bývala hospoda Švejk, byli několik měsíců internovaní kanadští zajatci, se kterými bylo navzdory válečné situaci nakládáno velmi dobře. Měli slušné ubytování i jídlo, ale museli tvrdě pracovat. Dělali opevnění řeky. Zaráželi nějaké kůly u splavu. My jsme bydleli v Armaturce u mostu mezi Krnovem a Kostelcem, tak jsem je občas zahlédl jak jdou pracovat k řece. Dva nebo tři Kanaďané se konce války nedožili a byli pochování na krnovském hřbitově, ale už proběhla exhumace a vrátili se posmrtně do vlasti,“ zakončil vyprávění Palička.

Když se přiblížila fronta, s českou matkou utekli z Krnova posledním vypraveným vlakem. Otec zůstal v Kostelci a pomáhal hlídat opuštěné domy před rabováním.