Společnost musí změnu postoje sudetských Němců nejprve strávit

„Když jsem v 60. letech přišla do Opavy a přednášela kantorům, tak jsem se velice často setkávala s názorem, že ,Prajzáci´ jsou ti zrádci, kteří se hlásili k Hitlerovi a podíleli se na rozbití Československa. To mi připadalo velmi podezřelé, a tak jsem se o Hlučínsko začala více zajímat.

Brzy jsem začala podobné odsudky odmítat a dospěla k závěru, že Hlučínsko prošlo velmi složitým vývojem, který si zaslouží hlubší pozornost," říká na úvod rozhovoru.

Hned po své rehabilitaci v roce 1990 jste se tedy na Hlučínsku pustila do výzkumu. Na co konkrétně jste se zaměřila?

Zajímalo mě Hlučínsko během okupace. Chtěla jsem znát odpověď na otázku, jestli tamější občané byli nadšenými vyznavači nacistické ideologie, nebo jim, jako obyvatelům Altreichu, v podstatě nic jiného nezbylo.

Protože ratibořský fond z období druhé světové války se nedochoval, nevycházela jsem z materiálů z doby okupace, ale z očistného řízení po roce 1945, které mi umožnilo poznat, kolik lidí bylo potrestáno a za co. Klasické historické prameny jsem doplnila o terénní výzkum, když jsem vyzpovídala menší počet pamětníků.

Po roce 1993 jsem krátce učila na dívčím lyceu ve Velkých Hošticích, takže jsem oslovila některé tamní občany, a další kontakty jsem získala přes hlučínskou Němku paní Opolonou v Chuchelné. Hlučínsko jsem procestovala s Jiřím Siostrzonkem, který pamětníky fotil, a já je zpovídala.

Po svém nástupu na Ostravskou univerzitu jsem již měla poznatky z terénního výzkumu pohromadě a postupně je zpracovávala a doplňovala.

Jaké závěry jste ze svého výzkumu vyvodila?

Pamětníci mi v rozhovorech potvrdili, že obyvatelé Hlučínska byli za doby okupace většinou pasivní. Pár horlivců se tam pochopitelně našlo, ale někteří z nich byli optanti.

Mimořádným lidovým soudem bylo po válce nakonec odsouzeno jen něco přes 600 vyšších nacistických funkcionářů a válečných zločinců. Ty zbývající potrestané v očistném řízení představovali lidé, kteří se členy nacistických organizací stali různým způsobem. Mnohdy o svém vstupu do NSDAP ani nevěděli, podepsali se někde na veřejné schůzi a jejich podpis byl zneužit.

Tomu samozřejmě člověk může a nemusí věřit, ale rozhodně nadšenými vyznavači nacistické ideologie nebyli. Když Hlučínsko v říjnu 1938 vítalo wehrmacht, tak většina těch lidí si představovala, že se vrací do starého Německa, které znali.

Jak to bylo se službou mužů z Hlučínska ve wehrmachtu?

Říšský občan se nemohl vzepřít branné povinnosti, protože by následoval trest smrti. Nadšení pro říši opadlo u vojáků z Hlučínska nejpozději v okamžiku, kdy se dostali na východní frontu. Výborně to vystihl Koudelkův film (2008 - pozn. aut.). Pamětníci, kteří sloužili ve wehrmachtu, tam vzpomínají, že až dodatečně si uvědomili, do čeho se to ne vlastní zásluhou vlastně přimotali. Trpěly také jejich ženy, které se musely o všechno postarat samy.

Německý autor Volker Zimmermann ve své knize Sudetští Němci v nacistickém státě uvádí, že říšští vojáci své soukmenovce z Hlučínska šikanovali a v souvislosti s jejich povinností narukovat do wehrmachtu si je jízlivě dobírali - to jste si vážně mysleli, že vás osvobodíme zadarmo?

Ano, to mohu i doplnit. Získala jsem svědectví, že když se vojáci z Hlučínska dostali do ruského zajetí a velitelé táborů zjistili, že mluví slovanským jazykem, tak se k nim chovali mnohdy slušněji než jejich němečtí velitelé. Obyvatelé Hlučínska byli sice formálně rovnoprávnými občany říše, ale říšští Němci je za rovnocenné ve většině případů nepovažovali.

Starší generace „Prajzáků" ještě zažily kasárenskou komunikaci v rodinách, tělesné tresty dětí, které byly součástí výchovy, dodnes mnozí bydlí v domech střízlivé architektury, jsou opatrní na korunu a každou sobotu uklízejí kolem svého domu. V tomto směru jsou pruské (německé) dědictví na Hlučínsku a odlišnost tamějších obyvatel nezpochybnitelné. Jak se tedy poznají české kořeny Moravců?

Podle nářečí, kterým mluví. Hlučínsko bylo do roku 1742 součástí zemí Koruny české a obyvatelstvo mluvilo moravským nářečím, které si uchovalo až do 20. století. Jazyk si udrželo i z toho důvodu, že žilo v okrajovém území říše.

V hlučínském nářečí je například více moravských prvků než v těšínském, které Němci nazývali wasserpolština. Co je ovšem důležitější, na Hlučínsku neproběhlo tzv. české národní obrození. Obyvatelé Hlučínska nedostali možnost, aby si přisvojili českou identitu, ale udržovali s českým prostředím kontakty.

Kolega Gawrecki například uvádí svědectví českého úředníka někdy z poloviny 19. století, kterého po příchodu na Hlučínsko velice překvapilo, že zdejší lidé nejenom mluví česky, ale i zpívají české národní písně.

Pokud jde o lidovou kulturu, tak Moravou prochází hranice, kterou je řeka Morava. Na východ od ní převládají vlivy karpatské kultury, na západ sasko-durynské. Protože Hlučínsko leží poblíž této hranice, je dost těžké rozlišit, které kulturní vlivy se tam uplatňovaly výrazněji. Můj muž dělal kdysi na Hlučínsku etnologický průzkum, tyto vlivy se tam vzájemně prolínaly.

V jedné své studii uvádíte, že z Hlučínska bylo po válce odsunuto přes dva tisíce lidí. Mohla byste rozvinout spekulaci, jak by se vyvíjela situace v Československu, jestliže by nebyl použit princip kolektivní viny a odsun z Československa by se týkal jen skutečných nepřátel republiky - horlivých nacionalistů a členů SdP s členstvím před rokem 1937?

Víte, my historici velmi neradi spekulujeme. Co se týká dnes hojně publikované myšlenky, že kdyby tady sudetští Němci zůstali, byl by další vývoj Československa jiný, přikláním se k názoru, že asi ne. Sověti měli metody, kterými zvládli jakékoli skupiny obyvatelstva.

Použila bych příkladu Poláků. Jestli byl v Evropě opravdu nějaký protiruský národ, tak to byli Poláci. A Sověti si Polsko porobili po válce dřív než ČSR. Nemyslím si, že by 2,5 milionu sudetských Němců, kteří sice neměli o Sovětském svazu takové iluze jako Češi, protože sovětské poměry poznali na vlastní kůži, mohlo výrazněji ovlivnit celý další vývoj v Československu.

Navíc čeští komunisté věděli, koho mají mezi bývalými nacisty využít, tak jako soudruzi z NDR. Mnozí východní Němci měli máslo na hlavě z doby nacistické okupace, a o to ochotněji pak sloužili novému totalitnímu režimu.

Co se týká úplné asimilace Němců, pravděpodobně by k ní nedošlo. Komunistické Československo, alespoň zpočátku, problematiku minorit neřešilo. K přirozené asimilaci by ale docházelo. Proč by Polák nebo Němec posílal svého potomka na německou vysokou školu, když by věděl, že větší možnosti pro kariérní uplatnění nabízí spíše českojazyčné prostředí?

Problematika Hlučínska úzce souvisí s česko-německými vztahy. Sudetoněmecký landsmanšaft před časem vypustil ze svých stanov požadavek na majetkové odškodnění vyhnanců a poslední sjezd sudetských Němců v bavorském Augsburgu ve dnech 22. až 24. května to potvrdil. Jak hodnotíte tento krok ze strany potomků vysídlených sudetských Němců s ohledem na budoucnost česko-německých vztahů?

Co nejvíc dosud vadilo poválečným přistěhovalcům do českého pohraničí, byla samozřejmě majetková otázka. Měli obavy, že Němci se vrátí do našeho pohraničí a budou uplatňovat právo na majetek svých předků.

Postojů této skupiny lidí využívali někteří naši velcí národovci, jako pan exprezident Klaus a jeho suita na Hradě. Odmítali se omluvit za vyhnání a živili v lidech i obavy o majetek. Z tohoto důvodu považuji pro budoucnost česko-německých vztahů za nesmírně významné, že Sudetoněmecký landsmanšaft vypustil ze svých stanov nároky na majetkové odškodnění.

Ta formulace už ztratila na významu, protože u sudetských Němců došlo ke generační obměně. Nikdo z jejich potomků už nemá zájem se vrátit. Trošku možná, ale spíš svým zjevem, i když on za to pochopitelně nemůže, může vadit postava předsedy landsmanšaftu Bernda Posselta, který jinak vyslovuje velmi rozumné myšlenky.

V současné době je česká společnost, i kvůli postoji k sudetoněmecké otázce, rozdělena na přibližně stejně početné poloviny. Myslíte si, že krok Sudetoněmeckého landsmanšaftu posune jazýčky na vahách ve prospěch těch vůči Němcům smířlivěji vystupujícím občanům?

Určitě ano, i když ne hned, česká společnost to musí nejprve strávit. Zejména nejstarší generace, jež s nostalgií vzpomíná na vládu komunistů, kteří do nich léta hustili svou propagandu. Jestliže v USA, které jsou nejsvobodnější zemí na světě, pořád ještě někteří vidí imperialisty, tak v Němcích zase západoněmecké revanšisty.

Michael Rataj