Kliknutím zvětšíteKarin Lednická (*1969)
se narodila v Karviné, vyrostla v Havířově a nyní bydlí v Ostravě. Celý život (s výjimkou evropských studií) tedy strávila v regionu, jehož historii se ve své literární tvorbě věnuje. Její prvotina Šikmý kostel, úvodní díl stejnojmenné trilogie, se v roce 2020 stala absolutním vítězem ankety Kniha roku a získala celou řadu dalších ocenění. Také druhý díl Šikmého kostela se těší mimořádné pozornosti čtenářské i odborné veřejnosti. V roce 2021 byla autorce Ústavem pro studium totalitních režimů udělena Cena za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin. Ostravské Divadlo Petra Bezruče aktuálně chystá premiéru divadelní inscenace Šikmý kostel. Premiéra je připravena na 22. dubna. Premiéra představení Krzywy kościół se odehraje na Polské scéně v Českém Těšíně 22. října.
Tragédie, která navždy poznamenala Životice, se stala ráno 6. srpna 1944. Do vesnice vtrhlo gestapo a postřílelo 36 zcela nevinných mužů.
„K životické tragédii jsem psala už ve druhém díle Šikmého kostela. Tehdy jsem pro tuto událost vytvořila samostatnou dějovou linku, abych ji mohla připomenout, přestože se neodehrála v Karviné. Když jsem dělala rešerše, šla jsem se jako vždy podívat na místa událostí, o kterých píšu, setkat se s lidmi. Na krajnici v Životicích jsem zastavila ženu, a zeptala se jí, jestli o tom něco ví. A ona řekla: ‚Áno, mého tatínka tehdy zastřelili. A víte co? Na nás všichni zapomněli‘,“ vysvětlovala pohnutý začátek práce na psaní knihy Karin Lednická. Věta se následně stala spouštěčem, proč vznikla kniha Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie.
Spisovatelka o úvodní slovo poprosila autorku oné věty, Kristinu Jurčíkovou-Warcopovou, jejíž otec Teodor přišel tenkrát o život. Nutno podotknout, že šlo o velmi emočně vypjatý moment. Kristina Jurčíková-Warcopová, která v sále seděla i se svou sestrou a dalšími členy rodiny, spisovatelce poděkovala za její píli a úsilí a plný sál přeneseně objala. Poté promluvil další pamětník, Bronislav Bujok, syn zavražděného Henryka Bujoka. Ve své řeči vyzdvihl skutečnost, že kniha Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie zaznamenává vzpomínky přímých aktérů oné události a věnuje pozornost také vztahům mezi obyvateli vesnice, detailům každodenního života v té době.
Pak pokračovala beseda s Karin Lednickou. „Je nás tady plný sál a to je něco, v co jsem zpočátku ani nedoufala. Musím poděkovat vám všem, kteří jste se mnou během rešerší strávili tolik času. Bez vás by tato kniha nikdy vzniknout nemohla. Vím, jak náročné a bolestné vzpomínání to pro vás bylo,“ poděkovala spisovatelka pozůstalým. „Dnes to není nějaká beseda s autorkou, ale společné setkání, kde se sešli lidé, kteří se mnohdy desetiletí neviděli, a budou si moci promluvit a říct to, co si třeba nikdy říct nestačili,“ pokračovala Karin Lednická.
Kmotry knihy se stali generální konzulka Polské republiky v Ostravě Izabella Lucyna Wołłejko-Chwastowicz a ředitel ostravského studia České televize Miroslav Karas.
„Chtěla bych poděkovat Karin Lednické, za to, že umožnila obyčejnému člověku, který bydlí v Praze, v Plzni, v Pardubicích, seznámit se s dramatickou historií Karvinska. Nejdůležitější je to, že o tom dneska můžeme mluvit otevřeně. Pokud jde o připomínku, o paměť, o historii, tak ji nikdy nesmíme zapomenout. Musíme na to vždy pamatovat. Protože národ, který nepěstuje svou historii, ten zmizí,“ řekla za následného velkého potlesku polská diplomatka. „Polsko si připomíná všechny oběti a taková tragická událost, která je popsaná v knížce, je údělem všech polských měst. Varšava to tak měla každý den. Každý den byl někdo zastřelen. Snažme se to připomínat, protože je to třeba,“ pokračovala pohnutým hlasem Izabella Wołłejko-Chwastowicz.
Poté se ujal slova druhý z kmotrů knihy: „Vyrůstal jsem stejně jako Karin v Havířově. Také jsem chodil k pomníku v Životicích, stejně jako spousta z vás. A třetí bod, který mě s tématem pojí, jsou dlouhé diskuse s mým velkým kamarádem Míťou Borákem (Mečislav Borák je autorem knihy Svědectví ze Životic, jeho syn byl na besedě přítomen. Z materiálů Mečislava Boráka částečně čerpala i Karin Lednická a knihu mu dedikovala - pozn. red.). O Životicích jsme hovořili a Míťa mi tehdy otvíral oči dokořán. Vysoce oceňuji, s čím Karin Lednická přišla. Knihu jsem přečetl za dva večery a zjistil jsem, že jsou knihy, při nichž se dospělý chlap, který zažil novodobé války v neprůstřelných vestách, dostane do situace, kdy se mu zlomí hlas a zvlhnou mu oči. To se mi stalo při čtení knihy Karin Lednické,“ řekl Miroslav Karas.
Knihu křtil i ředitel ostravského studia České televize Miroslav Karas.
„Byla to vaše odvaha, díky čemu kniha vznikla,“ obrátil se Karas na přítomné. „Pro každého z vás je každá vzpomínka obrovským balvanem bolesti. Kniha je postavená na bolestné, hluboké a mnohdy zapomínané pravdě. Zároveň je to ale i naděje, protože po přečtení prvního a posledního písmenka knihy se nemohu ubránit dojmu, že každý, kdo to přečte, nese v sobě i naději, že už hůř snad nikdy být nemůže. Že přečtení a znalost každého řádku vzbudí v každém soudném člověku slušnost, touhu po tom, aby se daná krutost už nikdy neopakovala. A dnes nemůže být kniha aktuálnější, vzhledem k tomu, co se děje pár set kilometrů za našimi hranicemi. Tam umírají lidé, pláčí děti, a jejich matky nemají kam s nimi jít,“ řekl Miroslav Karas, který následně knihu pokřtil životickou vodou.
Událost byla samozřejmě tématem číslo jedna i pro všechny obyvatele Životic. „Když jsme se dozvěděli, že Karin Lednická zpracovává ve své knize téma životické tragédie, měli jsme ohromnou radost. Sami se snažíme dlouhodobě zajistit prezentaci a důstojnou připomínku této události, která je poněkud opomíjena. Díky práci Karin pevně doufáme v ještě lepší osvětu a ochranu tohoto tragického odkazu. Nejen mezi lidmi z Havířova je to stále silné téma, což bylo krásně vidět i na křtu knihy. Doufáme, že se podaří i zatraktivnění expozice životického muzea a bude otevřeno pro veřejnost častěji než jedenkrát v týdnu. Současný stav je poněkud ostudný, stejně jako nevyjasněná ochrana pietních kamenných pomníčků, které jsou tichou připomínkou poprav občanů Životic,“ řekl Deníku Martin Cyž, místopředseda spolku Životice Sobě.
Knihu křtili ředitel ostravského studia České televize Miroslav Karas a konzulka Polské republiky v Ostravě Izabella Lucyna Wołłejko-Chwastowicz.
Co se tehdy stalo
Životice je malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska (do roku 1960 byla samostatnou obcí, nyní je součástí Havířova). Po Mnichovské dohodě v roce 1938 byla zabrána Polskem, po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 se jako dobyté území stala součástí německé Říše.
Během války zde panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. O životě a smrti v podstatě rozhodovalo přihlášení k tzv. volkslistě, tedy do Německého národního soupisu. Lidé byli mnohdy vystavováni brutálnímu nátlaku, aby podepsali. Kdo tak neučinil, vystavoval se nebezpečí postihu – hrozila mu deportace do koncentračního tábora, vysídlení do tzv. polenlágerů nebo ztráta majetku. Lidem, kteří se podvolili, vznikala povinnost vojenské služby ve wehrmachtu.)
Příčinou masakru v Životicích byla nejen kolaborace tehdejšího starosty Heinricha Mokrosche (za války si poněmčil jméno), ale především akce partyzánské skupiny Józefa Kamińského. Jejich působení vyvolávalo v už tak vyděšených obyvatelích strach, mnozí lidé vnímali partyzány jako další ohrožení. Jejich obavy se naplnily.
Odpoledne 4. srpna 1944 přijela do Životic skupina příslušníků těšínského gestapa, aby vyšetřili partyzánský útok z předešlé noci. Namísto toho však začali popíjet společně se starostou a několika dalšími nacisty. Po půlnoci vtrhli do hostince partyzáni a při přestřelce byli zastřeleni tři příslušníci gestapa, hostinský Izydor Mokrosz a partyzán Antoni Krótki.
Msta přišla okamžitě. V neděli 6. srpna 1944 gestapo v doprovodu wehrmachtu, landwache a četnictva obklíčilo Životice. Skoro v každém domě provedli prohlídku a po přítomných mužích požadovali, aby se prokázali volkslistou. Kdo se prokázat nemohl, byl vyzván, aby s nimi odešel k výslechu. Byla to ale jenom záminka. Odvedení muži byli vzápětí zastřeleni. Někteří byli donuceni vzdálit se od domu, aby to vypadalo, že je gestapo zastřelilo na útěku. Nikdo ze zavražděných se neúčastnil partyzánského přepadení, ani o něm předem nevěděl, nikdo nebyl členem partyzánské skupiny ani s partyzány nespolupracoval. Někteří dokonce ani neměli bydliště v Životicích. Je tedy zřejmé, že šlo o nacistickou odvetnou vyhlazovací akci, vedenou nikoliv snahou potrestat pachatele útoku, nýbrž pomstychtivostí.
Výsledkem běsnění bylo 36 mrtvých, z nichž nejmladšímu bylo 16 let. Ještě v neděli večer byly oběti společně uloženy do hluboké jámy, zasypány vápnem a hrob byl zamaskován větvemi a drny. Dalších 31 lidí gestapo odvezlo do koncentračních táborů, odkud se vrátili jen čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky.
Několik týdnů po tragédii byli příbuzní obětí vyzváni k vyzvednutí úmrtních listů. Přetvářka německých úřadů zašla ve věci životických vražd až do krajnosti. Matriční záznamy bludovického amtskomisariátu uvádějí jako příčinu smrti ve 25 případech náhlou srdeční smrt, v 7 případech srdeční mrtvici, ve 3 případech srdeční slabost a v 1 případě kombinovaně srdeční slabost i srdeční mrtvici.
Po válce byly ostatky obětí masakru převezeny do Životic a uloženy do společného hrobu. Nad hrobkou v roce 1949 vznikla pamětní socha od malíře a akademického sochaře Franciszeka Świdera z Karviné. K ní ještě v 80. letech minulého století přibyl památník a muzeum.
Zdroje:
Svědectví ze Životic, Mečislav Borák
Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie, Karin Lednická
Očima autora článku
Křest knihy o životické tragédii byl jedním z nejsilnějších profesních i osobních zážitků v mém životě. Lidství ve své nejryzejší podobě, kterým byla místnost naplněna až po strop, a zároveň nepopsatelná bolest všech přítomných. Přesně to jsou věci, na které jste si v sále mohli téměř sáhnout, jak moc byl jimi naplněný. Smekám před autorkou, která se opravdu stává jakýmsi mluvčím našeho neuchopitelného a mnohdy nepochopeného regionu. A smekám před pozůstalými, kteří nesou celý život tak obrovské břímě. Zpovídat osmdesátiletou ženu, jíž tenkrát zastřelili tatínka, a která o dané události mluví s hlavou vztyčenou, aby se na to nezapomnělo, a přesto se celá chvěje a je vidět, že takové věci prostě nikdy nepřebolí, to vámi opravdu pohne. Děkuju za to, že jsem měl tuto možnost. Nedokážu pochopit, proč je člověk člověku vlkem, ale musíme se postarat o to, aby se toto už nikdy neopakovalo.
80
Čtenář 
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
