10. soutěžící - MARIE HROMÁDKOVÁ, MOŘKOV

Uvidět moře byl můj velký sen už za studentských let, a tak hned od první výplaty (tehdy to bylo 900 korun) v říjnu roku 1961 jsem si na vkladní knížku ukládala poctivě každý měsíc 200 korun. Další rok v červnu 1962 jsem už měla našetřeno 1800 korun, což mi bohatě stačilo na 14 dnů pobytu v chatkách na Slunečním pobřeží v Bulharsku (tehdy i s přiděleným kapesným).

Do lehátkového vlaku jsem nastoupila ve Studénce a po třech dnech přes Maďarsko a Rumunsko jsme se ocitli v bulharském Burgasu, odkud nás autobus dovezl na místo pobytu.

Původně jsme chtěly jet k moři s kamarádkou Jarkou dlouho jsme vše promýšlely, do detailů plánovaly a těšily se. Jenže její rodiče do našich plánů docela tvrdě zasáhli: „Nepojedeš do nějakých chatek a nebudeš se kodrcat vlakem tři dny tam a čtyři dny zpátky. Máme dost peněz na to, abys letěla letadlem, bydlela 14 dnů v hotelu a měla kolem sebe slušné lidi!" Naše přátelství tak utrpělo pořádný šrám, protože Jarka letěla do Varny za pětkrát vyšší cenu, v úplně jinou dobu a naše vzpomínky na Bulharsko se pak hodně lišily. Cesta vlakem byla pro mě velkým hororem každou chvíli jsme stáli na nádražích i v polích, v Rumunsku se nám oknem i dveřmi cpali do vagonů otrhaní a špinaví lidé dospělí i děti. Jejich řeči jsme vůbec nerozuměli, ale pochopili jsme, že mají hlad, chtějí oblečení i peníze…

První pohled na moře mě však fascinoval měla jsem pocit, že to jsou modrozelené hory a nad nimi nečekaně žhavé jižní slunce. A zatím to byly masy slané vody s malými i velkými vlnami. Ty nás často úplně svlékaly z plavek, v módě totiž začaly být plavky dvoudílné, které však slaná voda brzy „uvolnila" tak, že navlečené gumy ztrácely pružnost.

V chatce jsme bydlely dvě, obě Marie a stejného věku měly jsme sladkých devatenáct let! Já byla tmavovlasá a vyšší, druhá Marie ze Vsetína byla blondýna a drobnějšího vzrůstu. Abychom se neutopily, ujal se nás asi dvoumetrový muž, kterého jsem znala jako dirigenta našeho pěveckého sboru. Doplaval vždy až na místo, kde mu voda dosahovala k bradě. My pak s odvahou doplavaly k němu a on nás chytil v pase a otočil na zpáteční plavbu k břehu. Bylo to bezva, jenže na pláži seděla jeho manželka a nelibě sledovala, co s našimi mladými pružnými těly ve vodě dělá…

Krémy na opalování tehdy ještě nebyly, proto jsme se brzy spálily, naskákaly nám puchýře, vyrážky, snad i ekzémy z nafty, která se na Sluneční pobřeží dostávala z blízkého přístavu v Burgasu. Chodily jsme na ošetřovnu, kde nás mazali nějakým olejem a opalování nám zakázali.

Podnikly jsme i dva výlety na poloostrov Nesebr, kde byl turistům přístupný veliký rybářský koráb, a do Varny. Tu jsem si pozorně prohlížela, protože za měsíc tu měla přiletět kamarádka Jarka, ale beze mne…

Ovšem nejkrásnější byly na Slunečním pobřeží večery každý jsme protančily a pozdě v noci se vracely do malé chatky, kde nešlo použít jiné světlo než baterku, ale tu jsme neměly… Sprchy i záchody byly o kus dál, a v noci jsme tak zažily dost strachu při cestě tam i zpět. Od začátku pobytu na pláži se k nám přidružili dva (nejdříve byli tři) krásní černovlasí Bulhaři. Rusky se s nimi dalo mluvit o všem možném. Menší usměvavý Stanko se věnoval kamarádce, vyšší Tonko vedl rozhovory se mnou. Studoval na vysoké škole, byl jemného a nesmělého chování, což jsem uvítala. Oba uměli dobře tančit, a tak po příjezdu domů jsem musela svoje taneční střevíčky rovnou vyhodit do popelnice.

Spolubydlící Marie byla více akční a se Stankem se vášnivě líbala při tanci, při loučení u chatky a pak ještě přes otevřené okno… Já měla doma už půlroční známost se současným manželem, a tak jsem vztah k mému kamarádovi udržovala v mezích normy. Usoudil z toho, že jsem slušná holka a políbili jsme se na rozloučenou až před naším odjezdem do Československa. Překvapil mě však prosbou, abych za rok zase přijela a stala se jeho ženou přesně takovou, jako jsem já, si chce vzít za manželku. Slíbila jsem mu jen to, že mu určitě napíšu krásný dopis.

Na zpáteční cestě domů jsme měli na celý jeden den zastávku v Bukurešti, ale bez jakéhokoliv průvodce. Bylo to holé dobrodružství chodily jsme s Marií po ulicích a hledaly restauraci, kde bychom se mohly v parném dni napít. Vše tu bylo nesmírně drahé a rumunské leie z našeho kapesného nestačily ani na džus.

Při procházce mě u jednoho průjezdu chytila za korále na mém krku nějaká ruka patřila černě oblečené a nuzně vypadající ženštině. Vtáhla mě do průjezdu a naznačovala, že chce moje perleťové korálky. Ve druhé ruce měla zmuchlané papírové peníze a ty mi strčila do mé dlaně. Napadlo mě, že se za ty peníze alespoň někde občerstvíme, a tak jsem jí svoji šňůrku perel věnovala. Přesto ani tyto peníze nám na pomerančovou šťávu nestačily a my jsme z venkovní restaurace musely zbaběle utéct, a zůstat tak dlužny „navěky"…

Večer jsme se před odjezdem mohli všichni osprchovat na bukurešťském vlakovém nádraží. Při odjezdu vlaku se však zjistilo, že několik Čechů včas nedošlo chyběl i můj nahluchlý spolužák, který shodou okolností jel také s naší výpravou v doprovodu otce. Ten došel včas, ale vlak nečekal… Syn mu přijel úplně hladový až za dva dny „nákladním expresem" až do Ostravy.

Můj Bulhar opravdu dostal ode mne dva krásné dopisy a já od něho fotografie. Dnes už je určitě také dědečkem s početnými vnoučaty. Jen to pro něho blízké moře mu i na dálku stále závidím.